Očima Češky v Anglii VIII - Bazény

V Anglii je hodně věcí podobných jako u nás a hodně věcí je jiných. Některé vnímám pozitivně, jiné méně.

Také mě občas něco udiví. Jedna z těch věcí byla, když jsem při venčení psa objevila za zahradami kvalitní plot z hliníkových prutů. Nebylo to pletivo, nýbrž masivní hlíníkové pláty, asi 170 cm vysoké. Plot byl v naprosto nepřehledném místě, na konci obce, u lesa, daleko od osídlené části. Napadlo mě, že to není nejchytřejší nápad, ohradit si zahradu hliníkovým plotem a ještě u lesa. No, ale plot tam byl ještě za měsíc i za rok a je tam určitě ještě teď. To jsou rozhodně plusové body pro tuto zemi a její obyvatele, protože si nedovedu představit, že u nás by takovýto plot přežil zimu.

Další plusové body jim přiznávám za poštu. Než jsem sem jela, bylo mi řečeno, že je tu pošta u každé psí boudy. Psí boudu jsem tu ještě neviděla, zato pošty, respektive místa, která fungují jako pošta, jsou tu téměř na každém kroku. A fungují.

Sporné body, myšleno záporné a pár kladných, bych přidělila za bazény. V rámci trávení řídkých momentů volného času jsem zde objevila “leisure centres”. Je jich tu celkem dost a většinou je tam posilovna a bazén. Ve větších městech větší bazén a větší posilovna a také prostory pro míčové hry.

Moc ráda plavu a než jsem přesunula své pracovní aktivity do Anglie, chodila jsem plavat minimálně jednou týdně. I tady, v Anglii, jsem se k tomu chtěla vrátit. Poznala jsem bazény na různých místech Anglie. Jednalo se hlavně o ta menší místa. Bazény tam všechny byly velice podobné, patrně za využití jednoho projektu, který byl jen mírně upravován. Minimálně jsou z dílny stejné projekční kanceláře. Jedná se většinou 25 m dlouhé bazény a hned vedle hlavního bazénu je dětský. Potud to není nic neobvyklého. Co mě zarazilo, byl malý prostor před vstupen do bazénu. Po zaplacení u pokladny se vchází do části, kde jsou přévlékací kabinky a skříňky na uložení šatstva. Skříňky jsou 3 nad sebou a kabinek bývá jen pár. Kde je prostor na vyzutí bot? No, objevila jsem hned za dveřmi lavici u které byla schránka na návleky na boty. Takové ty modré, nemocniční. Někteří lidé si brali návleky a někteří pokračovali dál jen v botech. Pokračovali dál, přes převlékací část rovnou k bazénu, který nebyl ničím oddělen. V některých bazénech jako předěl sloužila asi dvoumetrová zeď. Lidé v kabátech, s návleky i bez nich, se pohybovali v prostoru kolem bazénu. Dlužno říct, že většinou to byli rodiče,kteří tam přivedli své ratolesti, ale také partneři - partnerky, plavců. Jsem zvyklá na vcelku vysoký standard bazénů v Čechách. Tohle mě nejprve zarazilo, ale nehodlám řešit tradice v jiných zemích, je to jejich věc, jak to oni mají.

Po převlečení jsem byla zvyklá se sprchovat. Všude v našich bazénech visí cedule nabádající k osprchování před vstupem do bazénu. Sprchy jsem objevila, byly tam, ikdyž trochu zamaskované na stěně vedoucí k bazénu. A opět, žádné soukromí. A ani žádné nabádající cedule. Já jsem se tedy osprchovala, ale všimla jsem si, že mnoho lidí chodí do bazénu bez zastávky ve sprchách. Dokonce se stalo, že jedna paní se mnou vycházela od kabinek a šla rovnou do vody. Pak viděla co dělám, vylezla z vody a šla se také osprchovat. Kdybych si po plavání chtěla umýt vlasy, pak bych se musela smířit s tím, že mě mohou sledovat všichni plavci, plavčíci i přihlížející. Vzhedlem k tomu, že to tam nikdo nedělal, i já jsem si to nechala na doma.

K napsání tohoto blogu mě přiměla návštěva toho zatím posledního bazénu, který mám relativně blízko a mohla bych tam docházet častěji.

Hned po vstupu jsem si řekla, že “tohle” by u nás hygienik zavřel. Na stropě rezavé mapy od zatékání a to tak, že byly po celé ploše. Momentálně nepršelo delší dobu, tak snad z druhé strany byla střecha opravená. Podle zdí,... chtěla jsem napsat narovnané, ale to není ten správný výraz. Podle zdí byla složena spousta všeho možného. Sportovní náčiní, plováky, sítě, stojany a já nevím co ještě. Sprchy tam měly jenom 2 a taky tam nebyla ta dělící půlstěna. Také mě zarazila kvalita vody. Když jsem se ponořila, měla jsem dojem, že jsem snad jediná, kdo tam nemočil. Své jsem si odplavala, ale skoro jsem nedýchala, měla jsem strach, že při špatném nádechu něco polknu. Když jsem vycházela z vody, jela proti mě maminka s kočárkem. Návleky se nekonaly a to všecko bylo okolo bazénu. Jak vypadá podlaha, když lidé chodí tam a sem obutí, s návleky a bosí, to si asi dovedete představit.

Co hodnotím neutrálně, bez jakéhokoliv stanovika, jsou jejich vymezení drah. Pro plavce měli připravené jednotlivé dráhy a u každé byl na břehu plechový stojan s označením jak se v té dráze má plavat. Většinou po směru hodinových ručiček, jedna dráha v protisměru. Na cedulích to bylo napsáno a ještě znázorněno šipkami. V tom posledním zmiňovaném bazénu měli cedule ještě vylepšené o vymezení pro rychlé, střední a pomalé plavce. No, tak to tu mají.

Jednoznačně plusové body jim musím přiznat za plavčíky. Byli většinou mladí, urostlí, usměvaví, příjemní a pohybovali se okolo bazénu. Ostatně žádná místnost pro plavčíky zde nebyla.

Teď jsem jen zvědavá, jak dlouho budu sbírat odhodlání jít si zaplavat znovu.