Není jich zas tak moc, ale jsou po celém světě, tak proč jsem byla překvapená, když dorazili i do naší vesnice? Asi proto, že se jedná o vesnici nejvesnicovatější a my bydlíme v části, která je i na místní poměry dost odlehlá.
Bydlíme hned za zatáčkou, takže když jsem z okna zahlédla dva muže, jak míří k rovnou k nám, byla jsem zvědavá o co jde. K nám se totiž většinou jezdí autem. Vlastně kromě listonoše sem nikdo pěšky nechodí a i on má auto někde na kraji osady. Oba muži vypadali solidně, byli svátečně oblečeni, oholeni, zkrátka působili velice seriózním dojmem. A rovnou k nám. Co chtějí? Kdo jsou?
“Dobrý den, můžeme si promluvit o životě.......” povídal ten starší a už se hrnul do dveří. Ten mladší zůstal venku. Tomu mohlo být tak 35 a u toho druhého si nedovolím hádat. Věk nad 60 nikdy netypuji.
Zastoupila jsem vchod, protože mi situace začínala být jasná. Doma bych hned dveře zabouchla, ale tady jsem v Anglii, tady se lidé vyhazují slušně a mimo to jsem si nebyla jistá.
“Kdo jste? Je slušné se nejprve představit.”
“Jsme Svědkové Jehovovi.” odpověděl ten starší a já jsem se musela začít smát. Ne naplno, ale i tak to bylo nakažlivé a začal se smát i mladší muž. Tomu, co se mnou hovořil, sice koutky cukaly, ale snažil se zachovat klidně.
“Znáte to? Já bych vám to rád přiblížil.”
“Ne, to opravdu ne, děkuji”
“Ta tu máme takový letáček, můžu vám ho tu nechat, tam si můžete všechno přečíst.” stále se snažil, zatímco já a jeho mladší společník jsme se smáli.
“Přeji vám hodně úspěchů jinde” přestala jsem se smát naplno, protože vím, že oni jsou trénováni na různé argumentace.
Kdysi jsem měla kolegu, který byl Svědek Jehovův. Byli jsme v jedné kanceláři a já jsem ho činila velmi smutným tím, jak jsem se nepokrytě řítila do pekla. Kolegu jsem měla docela ráda, byl chytrý, vzdělaný a náboženství mu v jeho případě moc pomáhalo jít životem, neboť byl tělesně postižený. Jednou byl na takovém školení jak odpovídat a jak reagovat na různé argumentace. Zkusil to na mě, dostala jsem ho na třetí otázce. Pak to zkusil ještě jednou a tam to bylo asi na páté otázce. Vzdal to se mnou, nicméně mi o tomto společenství vysvětlil vše.To už je ovšem pár let zpátky.
Starší pán stál ve dveřích a kdybych je chtěla zavřít, musela bych mu přibouchnout nos. Nevzdával se lehce.
“Víte, na světě je spousta utrpení” no, tak to byl argument tak právě pro mě, která jsem byla trénovaná kolegou.
“To mi je jedno” odpověděla jsem, čemuž nemohl uvěřit.
“Jedno? Vám je jedno, že lidé ve světě trpí?” “Ano”
“Jak vám to může být jedno?” divil se upřímně, zatím co mladší se stále culil.
“Já ty lidi neznám a pochybuji, že oni znají mě, také si myslím, že se s nimi ani nikdy nesetkám a pokud ano, budu to řešit poté.” mladší muž si zakryl ústa a musel se otočit. Tomu staršímu zůstala ústa otevřená. Zavřel je a začal couvat ze dveří. Rozloučili jsme se a oni pokračovali k dalším domům.
Zajímavé na celé věci je to, že jakmile řekli, že jsou Svědkové Jehovovi, já jsem se musela začít smát. A smál se každý, komu jsem o tom řekla.
“Představ si, měli jsme tu návštěvu!” “Koho?” “Svědky Jehovovy” “Hahahahaha”
Takovýchto reakcí bylo několik. U nás, myslím tím v Čechách, nevím o tom, že by jejich návštěva někoho takto pobavila.
Anglie je zkrátka Anglie.
