Smrt patří k životu, nebo, lépe řečeno, k životu patří i smrt Všechny národy a kultury mají své způsoby rozloučení se se zemřelými a ne všechny musí být smutné
Zemřela Tracy (jméno je změněno). Nikdo to nečekal. Tracy byla velmi energická dáma ve věku kolem 70 let, měla to, čemu se u nás říká “šmrnc”. Byla štíhlá, sportovnícho vzhledu, s přírozenou autoritou. Organizovala Holiday club, vedla Ženský klub a byla činná i v dalších spolcích kolem místního kostela. Do toho všeho, nebo lépe řečeno to všecko zvládala ještě při své hlavní činnosti, kterou byla péče o vážně nemocného manžela. S některými činnostmi jí pravidelně přicházela pomoct pečovatelka, ale většinu toho zvládala sama. Jednoho dne, když pečovatelka přišla, našla Tracy ležet na zemi v bezvědomí, její manžel seděl vedle ní. Nikdo nevěděl jak dlouho byla v tomto stavu. Odverzli Tracy do nemocnice kde jí byla diagnostikována masivní mrtvice a krvácení do mozku s neperspektivní prognózou. Zpráva se šířila velice rychle. Tracy byla známá osobnost, no, ale každý spíše očekával, že nějaký problém by měl mít její manžel, který na tom nebyl moc dobře. Známí vyrozuměli potomky, kteří jsou po celém světe. Jen jeden syn je v Anglii, asi 300 km od místa, kde Tracy a manželem žijí. Ten přijel ihned a zorganizoval vše, co bylo potřeba. Dorazil i další syn z Nového Zélandu a dcera z Holandska. Za pár dní Tracy zemřela.
Nejstarší syn obtelefonoval všechny lidí z jejího adresáře. Nám také zavolal a povídal, že vzpomínkové setkání, ano, nazval to “vzpomínkové setkání” bude v pátek příští týden ve 14.00 v místním kostele a požádal, ať si vezmeme barevné oblečení, rozhodně prý nemáme chodit v černém. Poté můžeme posedět v klubu u kostela, popít čaje, i zákusky prý budou a můžeme na Tracy zavzpomínat individuálně.
Pozvání jsme přijali, oblékli si optimistické barvy a šli jsme do kostela. Lidí tam bylo hodně a všichni v pestrých barvách. Hned při vstupu jsme dostali brožurku asi o 6 listech, kde byly fotky Tracy a také napsané žalmy, které se budou zpívat. Také tam byla vložena kartička s novou adresou jejího manžela. Před oltářem bylo spuštěné plátno a na něj byly projektorem promítány fotografie Tracy z poslední doby, z mládí, s rodinou, s manželem, z dovolených a z různých jejích aktivit. Celé to setkání moderovala kostelní adminstrátorka, která pochválila všechny za ty úžasné barvy, kterými zaplnili kostel. Zpívaly se ty žalmy, některé za doprovodu varhan, jiné za doprovodu kytary. Mladý kytarista do dost rozbalil. Poté měli slovo synové a dcera, kteří na matku vzpomínali ve veselém duchu. Řekli, že kremace byla provedena v rodinném kruhu již v úterý a nyní jsou rádi, že mohou sdílet chvíli vzpomínek s těmi, kteří jí byli blízko v poslední době. Byli vtipní, sice decentně, ale měli svůj specifický humor. Nejstarší syn tam měl svého manžela, který řekl, že Tracy byla ta nejlepší tchýně, jakou si mohl představit, tak chápavá a tolerantní. Napadlo mě, jak doba pokročila. Není to tak dávno, co bylo vlastně nepředstavitelné v kostele říci, že je někdo manžel něčího syna.
Na čaj už jsme nešli a i tak jsme zhodnotili, že tohle vzpomínkové setkání bylo zajímavé. Všichni se shodli na tom, že Tracy by se to tak líbilo, ovšem celkové reakce na tento způsob “pohřbu” byly rozpačité.
Já tomu rozumím, myslím tím oběma táborům. Zvyk a klasické rozloučení se zesnulými je hodně zažité. Moje matka, když cítila, že umře, mě prosila, že nechce klasický pohřeb. Povídala, že je to škoda peněz a že kdo chtěl, tak si k ní našel cestu za jejího života, po smrti, že nemusí. Máme na ní zavzpomínat tak, jako kdyby byla s námi. Říkala, že mi nechává peníze na pohřeb, ale ať je použiju na uspořádání hostiny. Mám prý navařit, napéct a pozvat všechny. Nebo máme jít do restaurace. Zemřela v posledních dnech prosince. Tehdy byla zima opravdu nevlídná. Pozvala jsem tedy všechny na setkání v polovině ledna. Přišlo asi 30 blízkých lidí. Udělala jsem mísu řízků, mísu bramborového salátu,jednohubky, upekla jsem nějakou buchtu. Měli jsme víno nějakou kořalku, kávu, čaj. Moje kamarádka přišla s tím, že bude obsluhovat a zvládla to báječně. Poseděli jsme dost dlouho, rozhodně více, než 20 minut v sále krematoria, prakticky až do večerních hodin, zavzpomínali jsme na matku, probrali jsme i spoustu jiných věci. Shodli jsme se na tom, že takové setkání jsme měli udělat i za jejího života, že jí by se to určitě moc líbilo. Dostala jsem také kondolenci, kde bylo napsáno, že se posledního rozhloučení nezúčastní, protože není v krematoriu.
Tracy měla krásné vztahy s rodinou, se sousedy, vlastně s celou vesnicí a ještě s mnoha dalšími jejími přáteli.
Moje matka byla úžasná žena, pracovitá, obětavá,nezjištná.
Snad bychom si opravdu měli více užít jeden druhého dokud žijeme,
