Občas se stane, že člověk mimovolně vyslechne nějaký hovor, který není určený něj. Ne, že bych záměrně poslouchala, ale jsou hovory, které se nedají přeslechnout. A jsou situace, ze kterých není úniku. Kupříkladu v kupé rychlíku.
Jednou jsem takhle cestovala docela plným vlakem a dáma vedle mě se bavila přes uličku s přítelkyní. Nabídla jsem jim výměnu, ale to odmítly s tím, že jsem po nebo proti jízdě, už ani nevím. Hovor museli slyšet všichni, protože byl dost hlasitý. Inu, jak jinak překřičet to drncání. Jedna emotivně líčila to, co ten její pitomec, ve smyslu manžel, partner, zase zkazil a nezařídil. A jaké je to hrozné soužití, protože minule to zařídil naprosto špatně a to ještě může mluvit o štěstí, že vůbec myšlenku neudržel. Ta druhá knotrovala stylem “A to nic není, to ten můj.....” a zde je pitomec slabé slovo, “....také neudělal x udělal,...”
Ano, některé dámy se takto baví v kavárně u dortíku, nebo v autobuse, takže nechtěný posluchač nemá úniku. Trumfují se, která vlastní většího troubu.
No, nechtěný posluchač si může myslet své ve smyslu vrána k vráně sedá, ale mě napadá v této souvislosti spousta dalších věcí.
Kam se vytratila vzájemná úcta ve vztahu? Chová se on opravdu jako pitomec? Jestliže ano, je nazýván pitomcem protože se chová jako pitomec, nebo chová se jako pitomec, protože je nazýván pitomcem? A na to pozor, to jsou dvě rozdílné věci. Kdo je ona, když potřebuje kráčet životem po boku pitomce? K čemu je dobré být s partnerem, který je pitomec? Je to její první pitomec v životě? Jak titulovala matka jejího otce?
Otázek by bylo ještě mnohem více a všimněte si, skoro všecko se to obrací k té ženě, která takto o svém partnerovi hovoři. Mě také zaujalo to přivlastňovací zájmeno “můj”. Souvisí to s otázkou k čemu je dobré být s partnerem, který je pitomec, ovšem je to ještě o jeden level výše. K čemu je dobré pitomce vlastnit? Zkusím to tedy rozebrat od začátku.
On a ona se potkali, zamilovali, nebo také ne, prožili spolu nějaký vztah, který se oba rozhodli transformovat do partnerské roviny a je jedno, zda se jedná o manželství nebo jen o společné soužití. Vztah se nějak vyvíjí a může se časem ukázat, že role obou jsou v jistém nepoměru. Jsou sice případy, že i muži, pokud tedy mají navrch oni, se o svých partnerkách vyjadřují nelichotivě, ale v převážné většině jsou to ženy, které dehonestují své partnery. Ve vztahu, kde muž je tím pseudo pitomcem, on mnohdy ani neví, co je špatně. On je prostě takový, jaký je, tak se narodil, zformoval a snad ani nechápe v čem je problém. Může být na svém pracovišti úspěšný, v biliárovém klubu oblíbený, ale přijde domů a je schopen dát ponožky do dřezu. Objeví se partnerka, protočí oči v sloup a řekne “Mami, tys měla pravdu, kam já jsem dala oči!” Muž, který je jen roztržitý, plný různých dojmů, je náhle sražen k zemi. A do těch u země s kope dobře, takže následuje: “Podívej se co děláš, ty jsi úplně nemožný!” Za slovní spojení “úplně nemožný” si můžete dosadit cokoliv. Sípne “promiň”, to je nic moc jak sami vidíte, nebo kontruje “aby ses nepo...”, čímž situaci vůbec nevylepší. Uražená partnerka se večer v posteli otočí na druhý bok a další den volá kamarádce “Představ si, ten můj pitomec včera hodil ponožky do dřezu, on nevidí, že koš na prádlo je hned pod ním!” Kamarádka tomu rozumí, protože i ona je v podobné situaci a tak se roztočí spirála, která vede do pekel. Tedy do vztahových pekel. Partnerka očekává co ten “její” zase vyvede. V této fázi se pozvolna vytrácí jméno partnera. Vystresovaný partner kupí jednu nepozornost za druhou, posléze se začne domů vracet později a později. Což partnerka komentuje stylem “Včera přitáhl bůh ví kdy!” Kde je vzájemná úcta? No, myslím, že si zvládnete odpovědět sami. Proč mizí úcta jednoho k druhému z našich vztahů? Životní tempo je zběsilé, není moc prostoru na pěstování vztahů, posouvají se také životní hodnoty. Důležitost manželství, nebo dobrého partnerského soužití už zdaleka není taková jako v minulosti. Ženská emancipace dostoupila vrcholu, tedy kromě platů. Obecně spolu trávíme méně času.
A i tak a nehledě na to, v jakém jsme vztahu, si lidé zaslouží tu trochu úcty. Je to takové honosné slovo, tedy dobrá, zkusím to jinak. Místo úcta si dodejme slovo akceptace. Pojďme se akceptovat takoví, jací jsme! A když se nám to nedaří, rozdělme naše cesty. To, že jsme spolu, znamená, že jsme si vybrali jeden druhého. Ano, můžeme se dopustit chyby, protože lidstvo už takové je, že nikdo není dokonalý. Proč ale v tom pochybení setrvávat? Tím, že veřejně nazývám svého partnera pitomcem, jen devalvuji svůj výběr. Tím jen poukazuji na svoje pochybení a na svou neschopnost, když v takovém vztahu setrvávám.
Mluvit o svém partnerovi s úctou může přinést jen samá pozitiva. Tak jednak kamarádky budou závidět a hlavně partner se časem podle toho začne chovat. Platí zde totiž jedna psychologická zásada, kterou já často používám, a sice že verbalizovaná myšlenka má tendenci stát se skutkem. V lidovější formě “stokrát opakovaná lež se stává pravdou”. Ano, můžete dát k lepšímu historku s ponožkami v dřezu. A proč při tom nevylíčit partnera jako roztomile roztržitého, který jedná navzdory konvencím a s nímž se nikdy nenudíte? No jo, povzdechnete si, ale co když je toho hodně? Na to už si odpovězte sami.
Další moje oblíbená zásada je “nepersonifikovat”. Hodnoťte skutky, ale ne lidi. Tedy “o byla ale pitomost” místo “představ si, ten pitomec...” Používejte jméno svého partnera, protože potom se značně zjemní váš slovník. Skutek je adresný, Místo “Petr včera udělal takovou pitomost.....” použijete třeba “Petr včera udělal takovou hloupost...” A nakonec možná přijdete na to, že nad Petrovými hloupostmi je nejlepší mávnout rukou a uvědomíte si, že je to v podstatě člověk, který vás má rád, můžete se na něj spolehnout, můžete mu důvěřovat a takových lidí je dnes všeobecně málo.
Užívejme si života, akceptujtme se takoví, jací jsme, neřešme zbytečné a neřešitelné problémy, nepitvejme se malichernostech.,.....
Tak a teď to napíšu ještě jednou bez záporů a negativ.
Užívejme si života, akceptujme se takoví, jací jsme, řešme jen podstatné věci a to, co můžeme ovlivnit, zabývejme se jen tím, co je pro nás důležité....
A mluvme o sobě i o druhých slušně.
