Na pláži

Vůbec by mě nenapadlo popisovat své dojmy z dovolené, nebo psát o tom, co se dá vidět na pláži, dokud jsem tam nepotkala vílu.

Víla to byla bez pochyby, ikdyž už poněkud za zenitem. Z dálky jí mohlo být asi kolem padesátky. Fantastický věk pro ženu, tak proč ne i pro víly. Byla tak normálně vysoká, ani málo ani moc. Vážit mohla...., no, to si netroufám odhadnout, ale typuji to minimálně na 90 kg. Měla rozpuštěné vlasy asi do půl zad a ve vlasech živé květiny upravené po vílím způsobu. Dál měla na sobě bikiny s takovým tím miniaturním vrchním dílem. Přes spodní díl měla upevněný šátek, nebo kus látky z nějakého barevného, vzdušného materiálu, který jí zakrýval boky až skoro ke kotníkům. Přes tento šátek jí přepadávalo břicho. Když zvedla ruce nad hlavu pří vílím tanečku, objevil se piercing v pupíku. A tančila a vlnila se a já musím uznat, že to nepostrádalo jistou graciéznost. Tančila v ruinách starého hotelu, který byl ponecháván svému osudu. Snad jej postavili na slabých základech a určitě hodně blízko moře, takže příliv a příboje podemílaly jeho už tak vratké zdivo. Já si ještě pamatuji tento hotel v dobách jeho slávy. Na terase nad mořem se podávala káva a zmrzlina, ale schodiště, které vedlo z terasy přímo do moře, se již tehdy nebezpečně naklánělo. Chvíli se majitelé snažili hotel udržovat, jenže to byl marný boj. Teď je již schodiště utržené a z poloviny ve vodě, na terase není zábradlí, na zdech se realizují sprayeři.

Tak zde ta víla tančila. Chvíli jsem na to nevěřícně zírala ještě s několika dalšími lidmi, potom jsem popošla a viděla jsem skutečný důvod. Na pláži pod terasou stáli dva muži, jeden měl fotoaparát, který vypadal velmi profesionálně. To soudím podle velkého a dlouhého objektivu a celého vybavení, které měl s sebou. I on vypadal profesionálně. Ten druhý muž měl fotoaparát značně menší. Oba vílu fotili, nadšeně povzbuzovali a radili jí, jaké pozice má zaujmout. V tu dobu mi prolétlo hlavou mnoho myšlenek. Proč se fotí zrovna v takové ruině? Zavrhla jsem myšlenku, že je zde určitá paralera s ruinami. No, ale konečně proč ne! Ten hotel původně nebyl architektonicky zas tak špatný, zbyly zde pěkné klenby a ta blízkost moře byla jedinečná. Pak jsem se na to podívala z mého pohledu. Kdybych já měla zadek dvakrát tak široký jako ramena, nechala bych se fotit? A tak jsem se dostala k jádru věci. Proboha, čím vším se to necháváme omezovat? Víla věděla, že se pohybovat umí a evidentně jí to přinášelo radost. Co na tom, jak vypadá a hlavně co na tom, co si o tom kdo myslí. Své fanoušky měla a minimálně jeden byl poblíž. A jestliže je někdo svázán konvencemi, že tanečnice musí být mladá, štíhlá a proporcionálně vyvážená, je to jeho problém. Nejen problém, je to i jeho škoda, protože si omezuje příležitosti. Netuším co s těmi fotkami zamýšlí udělat a je mi to i jedno. Docela jí závidím tu odvahu, že se do něčeho takového pustila. Vlastně ani ne, jednak je závist negativní emoce a já jí za to v podstatě obdivuji. Oceňuji to, že když už se do něčeho takového pustila, zvolila si odborníka, takže nevznily amatérské fotky dělané někde doma na zahradě. Alespoň to předpokládám. Víla si to evidentně užívala. Možná sama sebe vnímala jako krásnou, možná ani netušila, že někdo by mohl být kritický k jejímu povislému břichu a kůži vlající na pažích tam, kde by měly být bicepsy. Měla krásné velké oči ve kterých plály ohýnky. Vypadala šťastně, byla u moře, ozářená sluncem a doufala, že ten okamžik bude zachycen na fotografiích. Když si vílím způsobem hrála s vlasy, bylo vidět její tetování na zádech pod krkem. To, co dělala, tak to dělala s chutí.

Tak to má být, nebo spíš já to tak chci mít také. Užívat si věci, které dělám, být spontánní, ikdyž nejsem zrovna taneční typ.

Pro jistotu však zapracuji na břišácích a bicepsech.