Jak mi to konečně došlo

Ve vztazích se může vyskytnou problém, který vlastně ani problémem není. Dalo by se říct, že miluji svého manžela. Je nezvyklé tím začínat a já bych ráda hned v úvodu předeslala, že ho miluji i přes to, o čem tato úvaha bude

Já a můj manžel jsme nestandardní pár a máme nestandardní formu manželství a i přes to, nám to v podstatě funguje. Pracujeme oba v jiných státech a společně bydlíme zase v dalším státě, oba máme rozdílné mateřské jazyky, společně se domlouváme třetím jazykem a i tak je náš vztah aktivní. Moje práce je v šesti týdenních cyklech, 6 týdnů práce a 6 týdnů volna. Jeho činnost to tak zhruba kopíruje. Těch 6 týdnů volna, co máme, trávíme společně. Není to přesně na den, ale tak nějak to vychází. Nevím, jak bychom ten vztah udržovali nebýt moderních informačních technologií. Díky internetu spolu komunikujeme denně, ovšem osobní setkání jsou důležitá. A mě navíc dost baví.

Ve třetí zemi, kde společně bydlíme, máme i jiné zájmy, nejen jeden druhého. Je to takové naše depo a máme tam své přátele, také příslušné orgány státní správy. No, obvykle to probíhá tak, že jeden z nás v přibližném termínu dorazí a pak přicestuje ten druhý. Nějakou dobu si užíváme jeden druhého a zařizujeme potřebné náležitosti. Poté někam vycestujeme na společnou dovolenou a po návratu se zase pomalu připravujeme na zaměstnání.

Já se vždycky po těch 6 týdnech na manžela těším. Může být, že po dalších čtyřech se už zase těším zpátky do práce, ale vždy, když se blíží doba našeho setkání, cítím, že se nemohu dočkat. Když je manžel doma, je to v pořádku, ale když na něj čekám, všimla jsem si jednoho úkazu. On vždy, když přiletí, tak místo aby spěchal hned za mnou, jak mě by přišlo logické, tak jde navštívit nějaké své kamarády, které má po cestě. Jednou si u něj kamarád “něco” objednal, tak mu to šel dát, podruhé přiletělo pozdě letadlo a musel u jiného kamaráda přespat. Stalo se také, že kamarád potřeboval něco nutného konzultovat, s něčím poradit. To beru zatím jako největší kuriozitu. Je u těch kamarádů, za tím nic jiného není. Mě ale napadlo, že já první letím za ním a až potom se scháním po kamarádech. Chvílema mě mrzelo, že on to má jinak než já, ale nejednalo se o nic závažného, tak jsem to nekomentovala, nicméně červíček hlodal..

No a teď jak mi konečně došlo, proč tomu tak je.

Manžel pochází z jisté nejmenované země od Středozemního moře a jezdíme tam tak dvakrát do roka. Ubytujeme se v nějakém hotelu, já si užívám moře a manžel tráví čas střídavě s kamarády, s rodinou a se mnou. Vždycky, když jedeme do této nejmenované země, tak manžel nese plné kufry různých pochutin a darů pro rodinu a přátele. Fakt je, že tamní čokoláda se nedá jíst. Vždycky, jen co jsme dorazili do hotelu, manžel sbalil dary a dva dny jsem ho neviděla. Sice zprávy o sobě dává, ale to je tak vše. Já mu rozumím, vyůstal tu, je to jeho domov, těšil se. A jsme u toho, copak na mě se netěší když se vracím z práce? Ale ano, těší a je milý, když se vidíme po dlouhé době. Tak v čem je rozdíl? Došlo mi to při poslední návštěvě oné nejmenované země, kdy mě opustil už na letišti, ani se se mnou nejel ubytovat. Jen řekl, že dorazí. A za dva dny také dorazil. Přemýšlela jsem nad tím, v čem že tedy je ten rozdíl, že za “maminkou” se žene rovnou z letiště a za mnou to bere přes kamarády. A pak mi to najednou docvaklo - investice!!!! Investoval peníze do darů, do letenky, ikdyž to spíš já, ale on je přijel navštívit a obdarovat. Kdežto když jede za mnou, tak spíše čerpá. Ať už jsou to finance, nebo servis, jako praní prádla a podobně, zkrátka do mě nic neinvestuje, tak kam by se honil.

Mívala jsem jednoho kamaráda, jmenoval se Mirek. Byl a možná ještě je, to přímo učebnicový psychopat, ale některé úvahy měl podnětné. Třeba tu, o těch investicích. Pravděpodobně to někde vyčetl, ale i tak něco na tom je. Muži prý rádi investují a rádi o své investice pečují, nebo alespoň na ně dohlížeji. Muži rozhodně své investice neopouštějí. Tak a teď ještě vymyslet, jak manžela přimět, aby do mě investoval a je jedno co. Jestli čas, energii, invenci, peníze, nebo cokoliv jiného. Mirek měl ještě takovou teorii o úkolech. Muži prý jsou rádi úkolováni. Mají rádi úkoly, dává jim to prý pocit důležitosti. Hlavně to musí být úkoly snadné, lehce splnitelné, aby se neztrapnili. Poté by měly následovat patřičné ovace a ocenění. Můj manžel je dost inteligentní, tomu malé úkoly typu “prosím, mohl bys odsunout tu židli z před televize” prostě dávat nemohu. Ostatně to nedoporučuji nikomu, pokud oba sedíte na jednom gauči. Tedy drobné, snadné úkoly, ovšem na úrovni manželova intelektu, se snažím dávat. A on je v přístupu k nim naprosto skvělý. Třeba krmení kocoura v mé nepřítomnosti zvládá tak, že tento je širší než delší. Jenže to se pořád nejedná o investice. “Investici” by měl vymyslet on. Ráda bych mu poskytla prostor. Jenže jak, když já jsem ten vůdčí element a to hlavně vzhledem k okolnostem, že on je skoro všude cizincem? Co kdybych omarodila? Postaral by se o mě? Asi ano, ale přeci si kvůli tomu nebudu bourat svou životní filozofii “ZDRAVÍ”. Opravdu mě nic nenapadá. Poctivě oceňuji vše, s čím do našeho vztahu přichází, ikdyž toho po hříchu moc není. Tak ráda bych mu dala šanci mít nějakou alespoň malou investici, jejíž bych byla cílem, nebo alespoň součástí. Ještě není vše ztraceno, stále nad tím přemýšlím, hra je otevřená. Za pozitivní považuji, že mi to konečně došlo. Už se nemusím trápit, že se hned z letiště nežene za mnou, u mě ví, na čem je, zde si není co hlídat. A konec konců při našem způsobu života je to snad i jedno, jeden den sem, jeden den tam. To, co spolu prožíváme potom, je hodně intenzivní, takže bych se měla zaměřit tímto směrem. Nicméně otázka “investice” ještě zdaleka není uzavřená.