Jak jsme ověřovali sociologický výzkum

Když byl na Sociálně ekonomickou fakultu v našem městě jmenován jako děkan můj dobrý známý, pronajal si byt v ulici, která se nacházela u parku, blízko školy a blízko centra města. V té době to byla ulice velmi problematická.

Zrovna se do této ulice stahovali různí občané a jejich početné rodiny. Tteří nikde nepracovali, v parku si vyměňovali injekční stříkačky a zdroje obživy si opatřovali různě, ponevíce v přilehlé zastavárně. Někteří z těchto lidí tam snad i měli byty, ale naprostá většina tam jen přišla na návštěvu z různých koutů republiky a pravděpodobně i ze Slovenska. Některé části ulice již počaly jevit známky vybydlování, odpadky se povalovaly kolem kontejnerů a parkem projít si troufli jen ti největší odvážlivci.

“Proboha, proč sis pronajal byt zrovna tady?” zeptala jsem se a popsala mu situaci, kterou on stejně dobře znal.

“Právě proto,” povídá mi on, “na to existuje sociální výzkum, že když zůstanou slušní lidé mezi nepřizpůsobivými, tak ti nepřizpůsobiví to nevydrží a buď odejdou, nebo se začnou přizpůsobovat.”  No a není to snad naopak? Dále mi vysvětlil, že bohužel problém je v tom, že ti slušní to vzdají dříve. Povídal, že je škoda, aby se z té ulice stalo gheto a k tomu by došlo, kdyby všichni ti “slušní” odešli. Doba mu dala za pravdu. Dnes, po letech, je tato ulice velice příjemná, do parku lidé chodí venčit pejsky a ti z těch původních lidí, kteří tam zůstali, se chovají jako normální občané.

Tehdy jsem nad tím  hodně přemýšlela. Znamená to, že když se budu důsledně chovat řádně, nebo podle pravidel, tak ostatní se přizpůsobí? Není to spíš tak, že když někdo ty řády porušuje, ostatní je také přestanou dodržovat? Asi platí obojí a já jsem se to rozhodla vyzkoušet.

S jinými přáteli jsme se setkávali na jednom místě a já a můj kamarád, jsme tam přijížděli auty. Parkování bylo kolmo k travnaté ploše a většina aut zajížděla až na tuto travnatou plochu. Místa je tam hodně, zajíždět na trávu vůbec nebylo potřeba. Nehledě na to, mám jakési mlhavé povědomí o existenci blíže neurčené vyhlášky ohledně parkování na veřejné zeleni. Začala jsem tedy parkovat před touto plochou a totéž jsem požadovala i po svém kamarádovi.

“Ale vždyť všichni zajíždějí na tu trávu!” diskutoval se mnou kamarád. Nakonec mi musel dát za pravdu, že v tomto prostoru to není nutné a že zeleň je vzácná, že je lepší pohled na zelenou trávu, než na rozježděné bahno, že........., no, zkrátka, že je lepší se mnou o tom nediskutovat. Pověděla jsem mu o situaci s děkanem a jeho pronájmem bytu v té dané ulici. Také o zmíněném sociologickém výkumu. Odtušil, že jsou to blbosti, nicméně aby měl ode mě pokoj, začal také parkovat těsně před trávníkem. Situace byla taková, že byla řada aut a kromě dvou všechna byla předními koly asi metr na trávníku. Jen naše dvě auta vyčuhovala z řady.

“Vidíš jak to vypadá, všichni jsou v řadě, jen my jsme mimo!” remcal kamarád,

“Co jak vypadá, my stojíme dobře, to ONI stojí špatně!”

No, abych to zkrátila, tak to trvalo zhruba půl roku, než nastala situace, že všechna auta parkovala mimo trávník. 6 měsíců důsledného dodržování pravidel přimělo ostatní chovat se stejně.

Nejprve jsme mimo trávník parkovali jen my dva, pak se postupně přidávali další. Kamarád povídal, že to je náhoda, ale když nás bylo čím dál tím víc, byl překvapen. Za toho půl roku uznal, že jsem měla pravdu, ano, opravdu když se někdo důsledně, ale opravdu důsledně chová podle pravidel, ostatní se přizpůsobí a je jedno, že zpočátku je na to člověk sám. No abych byla upřímná, řekl, že na tom asi něco bude. Podstata je nevzdat to brzy.

Za další půlrok se trávník vzpamatoval a vypadalo to moc hezkly. Potom jsem přesídlila do Anglie. Prý to setrvačností šlo ještě asi tak dva roky. Minulý měsíc jsem se tam byla podívat a auta zase parkují na trávníku. Asi je to bez dobrých příkladů těžké.

Nebo jak to vlastně s těmi sociologickými výzkumy je?