Dnes v noci mě napadl nový článek na téma mateřství. Jedná se vlastně o takovou moji osobní zpověď..
Tohle těhotenství mě začíná pomale ale jistě vyčerpávat a to mám ještě před sebou necelé 2 měsíce! Vrátil se mi nízký tlak, začaly mě trápit noční křeče v nohách, moje fyzička je na bodu mrazu, nestačím vlastnímu dítěti, no je to celkem vtipné a náročné období.
Dnes v noci jsem vzpomínala na to, jak jsem prožívala první těhotenství a jak jsem následně začala toužit po druhém dítěti, i když jsem celkem zarputile tvrdila, že dcera zůstane jedináčkem.
Vrátím se ale úplně na začátek..
Jak to přišlo
Téma „dítě“ jsme s manželem začali řešit cca 3/4 roku předtím, než jsme se o dítě začali definitivně snažit. Já se stále tvářila, že se mě to netýká, když jsem tak mladá, a tím to pro mě skončilo. Životní okolnosti mě nakonec donutily zamyslet se, a radikálně jsem změnila názor. Najednou jsem si uvědomila, že mít vlastní dítě je jedinou důležitou a chybějící součástí našeho života. A jak to tak bývá, člověk si řekne, a najednou zjistí, že chtít neznamená mít. I přes počáteční špatné prognózy se nám po více jak půl roce podařilo splodit naši dceru. O průběhu svého prvního těhotenství mám již rozepsaný jiný článek, takže přeskočím až na slavné poporodní blues období..
Můj porod byl poměrně poklidný, bezproblémový. Mnohem horší období přišlo po něm. Už v porodnici se ukázalo, že porod nebylo to nejhorší, mnohem horší bylo kojení, respektive pokus o kojení. Neustálá kontrola a snaha o to maminky, co nejvíce rozkojit, spíše způsobuje u prvorodiček stres. Vážit novorozence před a po kojení, přičemž se mně osobně stávalo, že vrtící miminko na váze způsobilo to, že po kojení vážilo ještě méně než před kojením, ve mě zanechávalo stopy beznaděje a bezmoci. Není divu, že jsem z porodnice odcházela jako nerozkojená a naše první zastávka byla v lékárně pro umělou výživu. Dril ve vážení pokračoval i doma, po každém kojení jsme ještě museli dceru dokrmit umělou výživou. Nicméně doma je doma a kojení šlo přece jen o něco lépe, než v porodnici.
A pak..
Zhruba pátý den po propuštění z porodnice mě začalo trápit svědění celého těla. Následně se mi vyrazila po těle vyrážka. Sehnat kožního lékaře, s průměrnou čekací lhůtou na objednání dva měsíce, byl nadlidský výkon. Nic jako kožní pohotovost totiž neexistuje. Kožní lékařka mi mohla nabídnout jen vlídné slovo útěchy, žádné léky a to právě kvůli kojení. Jaká diskriminace! Za další dva dny jsem se vzbudila ráno s pocitem celkové slabosti, večer rtuť teploměru vystoupala nebezpečně blízko ke 39tce, diagnóza stanovena jako mastitida – zánět prsu. Vyfasovala jsem tedy antibiotika a opěvovala znovu „krásy“ kojení. Další den jsem po probuzení zjistila, že moje vyrážka se změnila na fleky mapující téměř každý kousek mého těla. Svědění se zhoršilo. Moje kožní lékařka mě sice mile ráda opětovně přijala a konečně měla pro mě jiné řešení, než jen slova útěchy. Okamžitá hospitalizace! První myšlenka, která mě napadla, byla, že se konečně vyspím. Pak mi začali docházet souvislosti, že by to zřejmě nebylo tak jednoduché, musela bych být hospitalizována s dítětem a vzhledem k právě probíhající mastitidě by to bylo mnohem víc nekomfortní. Nakonec přes moje počáteční zděšení postačila jen konzultace s primářem oddělení, který mě utvrdil v tom, že nejsem vhodný adept na hospitalizaci a rozhodnul o mé léčbě – kortikoidy ve formě análních čípků. Během těhotenství a po porodu se mi rozběhl neduh jménem hemeroidy.. Myslím, že na toto téma se již dál rozepisovat nemusím. Bylo mi do breku. Nejen že jsem začala pochybovat o kvalitě kojení, když dítěti předáváte spolu s mateřským mlékem antibiotika a kortikoidy, ale především forma léků mě dost vyděsila. Nicméně prý stále je lepší mateřské mléko s příměsí těchto látek, než umělá výživa. Na toto téma by se dalo dlouho polemizovat!
Svou kožní lékařku jsem navštívila od té doby ještě několikrát. Největší úlevu od vyrážky mi přineslo ukončení kojení. Neustálý stres se odrazil na tvorbě mléka a nakonec jsem kojení ukončila. Od té doby jsem nikdy žádnou další vyrážku neměla.. a mě se velmi ulevilo i po psychické stránce. Nastalo aspoň na chvíli období klidu. Po porodu odešla i moje přirozená obranyschopnost a často jsem podléhala různým virózám.
Čas na druhé dítě
Na otázky typu: „Kdy bude druhé?“ „A uděláte malé ještě bratříčka?“ Jsem odpovídala, že mi jedno dítě bohatě stačí, a že dcera bude jedináček.
Začátkem května jsem začala být velmi sentimentální a dojímala se nad každou fotkou prvorozené dcery. Začalo mi docházet, jak rychle utekl dceřin první rok života a jak moc se nám změnil život k lepšímu. Nad fotkami z porodnice mi nejednou ukápla slza. A pak přišla ta myšlenka – touha zažít to ještě jednou. Uvědomila jsem si, že těhotenství bylo skvělé období a euforie a radost, která přišla po narození dcery, byla nepopsatelná. Rozhodla jsem se o tyto pocity podělit se svým manželem. Přemýšleli jsme, kdy by bylo nejlepší splodit dalšího potomka. Toužila jsem rodit v zimě. Vždycky! Domluvili jsme se s manželem, že se o dítě začneme pokoušet hned. Vzhledem k vynaložení velké snahy u splození prvního potomka jsme neočekávali zázraky. Já jsem však měla tušení, že vyjít by to mohlo a spíš jen tak z legrace jsem si vypočítala na těhotenské kalkulačce datum porodu.
Další měsíc jsem si udělala těhotenský test,a byl pozitivní.. :-) !
