Plížil jsem se ulicemi města, kde jsem zakotvil na jistou dobu coby student pedagogické fakulty. Vlastně ani nevím, jak jsem se tam ocitl. Možná to byla souhra náhod. A protože se ke mně donesla spousta zvěstí o tom, jak ...
báječný může být život vysokoškoláka, docela jsem se na ten akademický institut těšil. Třeba se tím můj život obrátí trochu k lepšímu, říkal jsem si. Třeba poznám nové lidi, nové přátele, třeba se poprvé zamiluji.
Ten den jsem se právě vracel z jednoho vcelku nudného semináře. Byl bych šel na kolej, seknul sebou na postel a trochu se prospal po probdělé noci, strávené s partou spolužáků v jednom kulečníkovém baru. Čekala mě ale ještě jedna přednáška, tak jsem si sedl na lavičku v parku před budovou fakulty. Z ničeho nic ke mně přišla jedna z mála dívek, s nimiž jsem se za ty dva roky studia spřátelil.
„Co tady děláš?,“ zeptala se mně.
„Tady jen tak sedím,“ odvětil jsem.
„Ty nejdeš na přednášku?“
„Moc se mi nechce.“
„Mě taky ne. Co s tím uděláme?,“ řekla a podívala se na mě, jakoby snad čekala, že to budu já, kdo rozhodne, že se na žádnou přednášku nepůjde. Bylo poledne! Léto! Svítilo slunce! Tak jsem vyslovil návrh …
„Hele, na přednášku se vykvajzneme a trochu si užijeme letní odpoledne.“
„Fajn, to beru,“ řekla bez váhání Lenka. Šli jsme pak vedle sebe směrem k nábřeží stinnou pěšinkou lemovanou jilmy. Byl jsem rád za to rozhodnutí a vůbec mě netrápily výčitky svědomí, že jsem „za školou,“ to ani v nejmenším.
„Hele, Miky, někdy mám pocit, že se nás trochu straníš?,“ řekla z ničeho nic Lenka a já z nějakého důvodu tušil, že tím „nás“ myslí možná i sebe, což ale nebyla pravda a pomyšlení, že v ní budím takový dojem, mi bylo dost nepříjemné.
„To je hloupost. Vůbec se nestraním. Jen chci být někdy sám. Ale to snad chce někdy každý.“
„A nechtěl jsi být sám i teď? Já že bych nerada … “
„O čem to mluvíš?! Víš, že si s tebou vždycky rád pokecám. Vážně.“
Usmála se. To bylo dobré znamení. Za tím jejím smíchem jsem ale tušil něco, o čem možná nechtěla mluvit. O čem možná nikdy s nikým nemluvila, rozhodně ne se mnou. Povídali jsme si o ledasčem, ale nikdy ne o tom podstatném a těžko říct, proč to tak bylo. Jestli to byl stud, obava, ale jedno nám bylo jasné, aniž by na to téma byla kdy zavedena řeč. Že já a ona jsme kamarádi a nic víc nikdy nebudeme. Bylo to dané, nezpochybnitelné a přijali jsme to jako jistý druh samozřejmosti.
Mezitím jsme došli k nábřeží. Na břehu byl párek labutí. Lenka je sledovala s jistým dojetím.
„Jsou krásný, co říkáš,“ řekla Lenka.
„Jo. Někde jsem četl, že si jsou labutě neskutečně věrný.“
„Tomu se dá při pohledu na ně i věřit.“
Mlčela, o něčem přemýšlela, a pak jen dodala …
„Tohle je lepší než hloupá přednáška. Je bezva, že jsme na ni nešli.“
Lenka se dál dívala týmž směrem a v tom pohledu bylo cosi nepojmenovatelného, že jsem si musel dát velký pozor, abych ji jen tak nepolíbil. Dobře jsem ale věděl, že bych tím všechno pokazil. I tu bezstarostnou chvíli v letním odpoledni pod modrou oblohou já a ona a všechno kolem v nevšední souhře čehosi, co je škoda narušit sebemenší neobratností.
Stál jsem tiše vedle ní, po očku ji pozoroval a byl rád, že tam s ní mohu být. Snad i ona to měla podobný, ale navenek vše prožívala jako všední a banální.
To odpoledne jsme nakonec strávili jen tak ve dvou spolu. Brouzdali jsme bezcílně městem, tu se někde zastavili, abychom šli vzápětí dál … celé jsme si to po svém užívali. Tu nečinnost, to bohémské lelkování, tu schopnost, nikam se chvíli nedrat v touze po úspěchu a jen vnímat přítomný okamžik.
„Ahoj, bylo to bezva. “
„Jo, skvělý relax. Docela jsem ho potřeboval. Dík.“
Lenka se usmála a šla pak směrem ke chlapci, jehož jsem neznal a který na ni čekal před kolejí. Políbil ji a vzápěti spolu vešli dovnitř. Ne jako dva kamarádi. Vyschlo mi v krku, musel jsem polknout, abych to překvapení strávil.
