Výhled, který stál za to

Šel na kopec a měl pocit, že čím prudší ten kopec bude, tím lépe pro něj. Potřeboval se unavit, zadýchat, vydat se na max a mít pak třeba i mžitky před očima. A pak teprve na tom návrší si lehnout na záda, dívat se nad sebe a ... 

pozorovat. Být sám uprostřed nebe a možná v té chvíli začít věci chápat.

Někdy si neví rady, ztrácí se sám sobě, má lidi rád, chce v nich vnímat to dobré. Má to tak nastavené, není jeho úmyslem někomu ubližovat, a přesto se to někdy děje, aniž by si to v dané chvíli vždy uvědomoval. Až pak zpětně mu to dojde. Proč, táže se při každém kroku k vrcholu čehosi, kam právě mířil, a kde jak doufal nalezne odpověď.

Nebylo mu i při rychlé chůzi náročným terénem dvakrát teplo. Místy viděl ostrůvky sněhu a mezi tím čerstvou zeleň. Díval se na všechny strany, i vzhůru k obloze, kde se rýsovaly mraky a dávaly tušit, že se z nich brzy spustí déšť. Byl vybaven. Už věděl, jaké to je zmoknout a nemít na sobě ani v zásobě nic suché a muset v tom pak strávit několik dalších hodin.

Koukl nahoru, kolik mu asi ještě chybí metrů k vrcholu. Na pohled se to nezdálo daleko, ale jakoby se to místo, kam mířil, nepřibližovalo. Vnímal únavu, ale ještě s ní nepadl na dno. Současně ovšem vnímal i radost. Že je sám za sebe někde na vzduchu a že i to je něco, co nemusí být vnímáno jako samozřejmost.

Zaslechl hlas pod sebou. Pár metrů za ním mířil k vrcholu člověk, který šel více svižným krokem než on. Trochu ho to zneklidňovalo. Přál si mít pro tu chvíli kopec pro sebe, aby prožil něco výjimečného. Jakoby to s někým za zády nešlo. Jakoby ho ten člověk mohl okrást o něco, co ani nedokázal pojmenovat. Stupňoval tedy tempo také, ale tím z něho mizelo něco hezkého, začal soutěžit, unikat ani ne tak před tím mužem, jako sám před sebou. Ten muž se ale přesto víc a víc přibližoval. Už byl skoro na dosah, kdy se rozhodl to vzdát a pustit toho muže před sebe. Ale jen co k němu došel, zastavil také. Předklonil se a vydýchal. Pak se narovnal a řekl jen tak jako kámošovi „ahoj“. Asi dobrý zvyk v přírodě mezi turisty napadlo ho. Zračila se v něm tichá moudrost člověka, co nevysedává po večerech u televize, ale dělá něco, aby povyrostl, aby žil a prožíval, aby tak říkajíc zrál jako víno.

„Je dnes nádherný den, co říkáte?“, řekl muž hlubokým hlasem.

„Ano, i když trochu chladno na to, že je květen.“

„To se vám jen zdá, nebo zvyšte tempo.“

„Jdu nadoraz, nemám tolik nachozeno.“

„Příležitostný turista?“

„Tak nějak.“

„No jestli chcete, můžete jít za mnou, potáhnu vás.“

„Na laně nebo jak?“

„Mentálně, abyste neměl pocit, že v tom jste sám.“

„Ale to bych právě rád … nechci se vás dotknout, ale všude, kde pobývám, mám společnost a i toho tahání z bryndy bývá dost. Tak bych si chtěl dokázat …“

„Chápu, nemusíte více říkat. Vody máte dost?“

„Před chvíli mi došla.“

Muž sáhl do krosny, kterou ochotně sundal ze zad, a podal mu plastovou láhev s vodou.

„Jen berte, tohle nosím navíc pro případ, jako je ten váš. Pro sebe mám akorát.“

„To se taháte s vodou ještě pro ostatní, kdyby bylo potřeba.“

„To víte, lidem nedochází, že všude není kiosek, kde si vodu lze koupit a pak kolabují a místo s vodou navíc se pak tahám s nimi na zádech kvůli dehydrataci a dalším komplikacím.“

„Tak vám děkuji.“

„Není za co a hodně síly přeji. Tam nahoře je výhled, který stojí za to.“

„Už jste tam byl?“

„Mnohokrát a krásný na tom je, že to nikdy není stejný.“

Muž pak pokračoval dál. Rázoval si to nahoru jako voják v plné polní. Napil se vody, nadechl se, koukl směrem k cíli a vykročil taky. Lépe se mu dýchalo. Ta voda přišla vhod, bez ní by se asi musel otočit a jít zpátky. Další dobrá zkušenost, kterou příště nesmí podcenit – mít sebou dostatek tekutin. Už měl tedy dost všeho a mohl se v klidu soustředit na svůj výkon. Třásly se mu chvílemi nohy, stačilo šlápnout na sebemenší nerovnost. Udržet balanc v některých průsecích bylo jako chůze po laně … a tak se někdy i cítil, jako eskamotér, který na laně balancuje s tyčí v ruce a někdy i bez ní. Život mu zkrátka chvílemi přijde velmi těžký. I proto se vypravil na výšlap, aby ustál vše nějak s grácii a netrápil se pocitem viny, že nebyl v tom či onom dost schopný, dost aktivní, zkrátka takový, jaký by měl coby věkem dospělý člověk být.

Každým krokem do toho strmého kopce si víc a víc uvědomoval své limity. Ani ne tak ty fyzické jako ty ostatní. Při vědomí toho mu nebylo nejlíp, vlastně mu do očí při jednom zastavení již těsně pod vrcholem, vhrkly slzy. Všechno uvnitř chtělo křičet a jelikož nikdo na dohled nebyl, nebránil se tomu. Zdálo se mu v tu chvíli, že už nějak neměl co ztratit. Přišel o moc pro něj důležitého, ale pořád chtěl žít, vnímat krásu toho okolo a někdy zažít i radost z docela prostých věcí. Posadil se a moc si v tu chvíli přál, aby toho byl schopný. Aby k němu i to hezké přicházelo a aby to tak říkajíc chytil.

Po pár vteřinách zase vstal, odhodlaný na vrchol dojít. Tempo ochabovalo, zakopl, odřel si koleno, ale pořád šel, aniž by se těch pár metrů, které mu v strmém srázu zbývaly, zastavil. Užíval si to, ano užíval si to, jak se vydával ze všech sil jen tak, bez důvodu, protože to potřeboval. Prostě na tom kopci byl a zdálo se mu, že v pravou chvíli.

Na kopci seděl muž, který mu dal při cestě na vrchol vodu. Díval se do krajiny. Když se potkali pohledem, vstal a šel beze slova pryč. Pochopil, aniž by mu cokoliv musel říct. Úsměvem se mu poděkoval, a pak stál a díval se do zalesněného údolí a k horizontu oblohy. Dýchal zhluboka a přestože cítil smutek a stesk po něčem a někom co nechce vyslovit, vnímal i malou radost „z vítězství.“ Dokázal to, tam vyjít a chytnout na vršku ten okamžik se vším všudy. Pocit, který nelze koupit, to něco, co je víc než cokoliv … slova pro to asi neexistují. Zase dokázal uvěřit, že to vše má nějaký smysl, že se nesmí nechat uzemnit přízemními hodnotami, které nás zavádějí do slepých zákoutí bez světla a ponořených do tmy. Člověk pak ťape prsty po zdi a hledá horko těžko cestu zpátky … .

Stálo to za to, vnímal to uvnitř, každý ten krok směrem nahoru byl dobrý třeba i k tomu, aby v něm snad bylo víc lásky a méně hořkosti nad vším. Usmál se a všiml si ptáka na obloze … v té chvíli mu ten pohled dopřál se vším pocit štěstí. Byl to moment, ale cítil se pro ten den se vším dalším naplněný. Nemohl snad udělat víc, i když kdo ví.