Příliš se neohlížel napravo nalevo a zapálil si svou sváteční cigaretu. Díval se před sebe a myslel jen na to, aby měl chvíli klid a pokoj. Aby si mohl užívat plnými doušky přítomný okamžik i s tou chutí tabáku. Ačkoliv byla zima
po sněhu ani památky. Ještě před pár dny se vypravil s kamarádem na běžky do Jizerek a byl to super okamžik. Jen po návratu vnímal smutek. Ten jeho kamarád je spolužák z vejšky. Má tři děti, dobře placenou práci, má hezký dům a pronajímá byt a on měl pocit, že je sám, že se nemá ani ke komu vrátit. Naléhavě pocítil tíhu toho všeho. Jako by se ztratil, jako by s ním život zamával víc, než si kdy dokázal připustit, ale sebelítost věděl, že není to správné řešení. Musí se vzmužit, musí být bojovník. Nemá jinou možnost. Má domov, má místo, kde se cítí jako někdo, kdo na to místo patří. Má pár přátel, pořád ho spousta věcí baví, třeba jako právě teď i jen to stání a sledování toho, co se kolem něj děje a co může být z pohledu ostatních bezvýznamný. Ale pro něj to má cenu k rozdýchání, k ponoření se a k dostání se k něčemu, co je nějak blíž pravdě, která ho svým způsobem povznáší. Je to klidový stav, kdy ho nic neruší, on se nikam nehýbe, a i kolem něj je vše tak, jak to má z jeho pohledu být. Ale třeba je to jen zdání, iluze něčeho, co se rozplyne a co nemá dlouhého trvání, ale pořád má za to, že takový okamžik může být to něco, o co se pak opře při náročných situacích. Někdy se jim vystaví zcela bezděčně. Třeba tuhle. Blízká přítelkyně ho požádala o pomoc jako mnohokrát před tím. Odstěhoval ji nějaké pytle s odpady. Z půdy ji to snosil k popelnicím. Cítil se při tom relativně dobře. Nedělá zbytečnou práci, ona s antibiotiky, syn spí v posteli, vzal to hopem, žádné šolichání, a i ta fyzická práce mu dodávala určitý adrenalin. Život na ubytovně není peříčko, a to co se tam děje a čemu tam ta jeho kámoška čelí, to by bylo nad jeho síly. Být v tom rumraji, kde se hulí tráva na chodbě, kde domácí řve jako pavián na všechny strany, kde nesvítí ani blbé žárovky, a i vypínače jsou na heslo, kde se mluví několika jazyky, kde na chodbách smrdí savo a je cítit jistá zatuchlost a ztrouchnivělost. Prostor sám pro sebe, který má svá pravidla a kdo tam chce být, musí je dodržovat, jinak letí.
„Majitel se bojí, aby to tu nechytlo, tak mi přikázal, že všechno z té mé půdy musí pryč, jinak že mě do měsíce vypakuje i s dítětem na ulici.“
Musel se ho zastat, ten čurbes byl neskutečný a převážně papír a další hořlavé věci.
„Někdy se sem dostanou i bezdomovci. Před nedávnem si tu jeden ustlal, dokonce snad feťák, museli ho vyvíst policajti.“
„Tady by stačila sirka a celý barák lehne popelem, to se nediv.“
„Ale já si to tu platím. Mám právo tu ty své věci mít.“
Nebyl čas na rozmluvy. Chtěl to povynášet co nejdřív. A při všem tom uklízení se píchnul, myslel, že je to hřebík, ale byla to stříkačka injekční. Super.
„Máš dezinfekci?“
„Nemám, kde bych ji jako vzala.“
„Je to běžná výbava domácnosti.“
„U mě není.“
Fajn. Sedl do auta a zajel si k sobě, pečlivě si to vyčistil a zalepil. Bylo mu všelijak. Měl obavy, měl strach, ale co mohl v dané chvíli dělat. Tak to nějak přestojí a děj se vůle Boží. Vrátil se zpátky. Odnosil zbytek věcí. Pak se rozloučil, sedl do auta a jel na místo, kde uniká před okolím. Zahrada jeho bráchy, o kterou se mu trochu stará a rád by tam začal pěstovat ve velkém levanduli. Sedl si a dusil v sobě i s tou svou sváteční cigaretou určitý neklid a obavy. Co když … zavolal známému doktorovi.
„Hele, neboj, ta stříkačka tam jistě ležela kdoví jak dlouho, dezinfekce by měla stačit a kdyby se něco dělo, tak přijď.“
Trochu ho to uklidnilo a když se svěřil se svou obavou v sms zprávě kámošce, odbyla ho, aby nebláznil, nic víc. To ho naštvalo, sama se hroutí pod kdečím, její problémy ji klátí a zahrnuje ho kolikrát svými starostmi i těmi z jeho pohledu fakticky nejbanálnějšími. A teď, když by to on potřeboval nějak od ní zpátky, nějakou míru soucitu, pochopení, náklonnosti, tak se mu na dálku téměř vysměje, jak je outlocitný. Ale v té situaci byl díky ní.
„Já přece nemohla tušit, že tam něco takového může být. Sorry.“
Bylo to chladné konstatování a on měl chuť rozkopnout vše co mu přijde do cesty. Vnímal to jako jen další životní lekci. Musí to v sobě strávit a nenechat se tím vykolejit. Proto stojí stranou dění a nasává to něco, co mu má přinést pocit úlevy a smíření se s tím, že ne vždy ten, komu pomáháte, vám to pak tak, jak byste čekali, vrátí. Oporu musíte hledat sám v sobě nebo jinde, z jiné strany. Ale co může, vykašlat se příště na ni, říct důrazné ne, aby si ho začala taky vážit. Zavolal tomu spolužákovi, co s ním byl před pár dny na běžkách. Je ve znamení lva a podle toho se i chová a k věcem i k lidem tak přistupuje.
„Vyser se na to. Dobročinnost se nevyplácí. Ale to už jistě víš, není ti dvacet, jen si nepoučitelný.“
Pár slovy řekl vše podstatné. Je přímočarý v životě i v byznyse. Má to tak nastavený. Jak říká, není čas na pičoviny. Člověk se musí umět rvát sám za sebe. A pak třeba myslet na ostatní. Jakmile je to obráceně, zavání to průserem, to mu říkal už tenkrát na koleji. Na druhou stranu přesto vnímal díl uspokojení, že kámošku ve štychu nenechal, že když se mu to nevrátí od ní, tak jak by si přál a jak by třeba i čekal, vrátí se to odjinud, a to je zase jeho pravda, kterou ale nikomu nenutí. Večer mu ještě napsala, vždyť jsem ti poděkovala, je to snad málo? Odpověděl, ne není. A v noci se pak převaloval v posteli a držel se, aby nenapsal něco, co by ho ráno mrzelo a co by nešlo vzít zpátky.
