Třídní

V těch dnech jsem do školy nechodil s příliš velkým nadšením. Bylo to pro mě spíš nucené zlo než cokoliv jiného, ale nezbývalo, než se s tím vším nějak smířit a občas ledacos zkousnout, třeba jsem byl kolikrát za pitomce, co neumí do pěti napočítat. 

V těch dnech jsem do školy nechodil s příliš velkým nadšením. Bylo to pro mě spíš nucené zlo než cokoliv jiného, ale nezbývalo, než se s tím vším nějak smířit a občas ledacos zkousnout, třeba jsem byl kolikrát za pitomce, co neumí do pěti napočítat. Kupříkladu moje třídní. Matróna jakou svět neviděl. Stará panna, ke všemu ještě trop na nervy, a zrovna naše třída ji musela vyfasovat. Neskutečná smůla! Od prvního dne jsem věděl, že my dva si pudem po krku. A nemýlil jsem se. Dodnes se mi vybavuje podsaditá postava s nepříliš přívětivým výrazem v usedlém ohozu z dob Marie Terezie, s hlasem, který by spíš pasoval ke generálovi vojenské pěchoty, nežli k učitelce základní školy. Postava, která měla za to, že nás musí v jednom kuse cepovat a dávat nám na srozuměnou kdo že je ona a kdo že jsme my. Nevzdělané nuly! Tak se k nám podle toho chovala, včetně mě. A nevím proč, mě si obzvlášť oblíbila. V jednom kuse se do mě navážela. Pořád ji na mě něco vadilo. Pohrdala mnou, stejně jako já pohrdal jí, pro tu její licoměrnost, tupost, aroganci, kterou tak okatě dávala najevo při každé vhodné i nevhodné příležitosti. Proč o tom všem ale mluvím? Jednoho dne zkrátka můj pohár trpělivosti přetekl. Bylo to zkraje léta, školní rok se chýlil ke konci a já stál doslova jako blbec před tabulí a čelil přívalu otázek, na něž jsem nedokázal odpovědět.

„Jak může být někdo tak tupý, co Málek?,“ uhodila na mě třídní, když už bylo jasné, že mi napíše další kuli. „Tobě to nevadí, být celé třídě za hlupáka?“

„Nevadí,“ ucedil jsem.

„Ale mělo by, Málek, mělo! S tímhle přístupem to daleko nedotáhneš, to si pamatuj!“

„Co vy můžete vědět, kam to já dotáhnu. Nevíte nic, tak držte zobák!“ A to byla věta, kterou jsem neměl říkat, ale ve mně to tenkrát asi nějak narostlo, ten vztek na ní, na ty její řeči, a vůbec na všechno. Třídní mě okamžitě vylifrovala ze třídy na chodbu a tam mi vlepila bez jakéhokoliv varování políček, div že jsem sebou neflákl o zem, jaká to byla metelice. 

„Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit, Málek? Kdo si myslíš, že si? Rosteš pro kriminál, ti řikám!“ Vyhrkla ze sebe, řvala jako pominutá a byla při tom rudá vzteky – ta její barva přímo odpovídala jejímu krajně levicovému smýšlení.

Celé odpoledne jsem se pak toulal po městě. Chvíli jsem brouzdal bezcílně ulicemi, pak jsem si sedl v parku na lavičku a díval se na bezdomovce. Ten park byl jejich rajón, kde se den co den snažili na druhých vysomrovat nějakou tu korunu na chlast a na cigára. Jeden jako druhý ošuntělý, neoholený, špinavý … opatrně přistupovali ke kolemjdoucím a ti je buď ignorovali, někdy si i odplivli, nebo jim raději něco dali, aby se jich zbavili. Byli i tací, co je rovnou poslali do háje, anebo na pracák, aby si našli rito a neobtěžovali slušné lidi. Přišel jeden i ke mně, statný, vousatý starý pán, dal jsem mu bůra, on se poděkoval a zmizel.

Když pak začalo pršet, bezdomovci se uchýlili pod vzrostlou lípu, kde měli na zemi naskládané papírové krabice a na nich tam seděli, dokud je nevypakoval uniformovaný fízl. Já se sebral a zašel do bufáče. Tam jsem si dal párek v rohlíku s limonádou a bylo mi zase chvíli skvěle. Díval jsem se skrz prosklenou stěnu ven, pozoroval lidi, jak pod deštníky kamsi spěchají. Sledoval jsem auta na silnici a tramvaje a blázny cyklisty, co mezi vším tím nahuštěným provozem kličkovali. Byl to zmatek na zmatek a já v něm. Už pár let od doby, co jsem se s mámou do toho velkoměstského rumraje nastěhoval. Chvíli mi trvalo se v tom blázinci vůbec zorientovat, trochu si zvyknout a přijít na chuť tomu obludáriu, kde jsem byl nucený z ničeho nic žít. Ale člověk si prý zvykne na všechno, povídala máma, člověk prý vůbec vydrží víc, než si myslí, povídal zase táta, když jsme s mámou odcházeli z právě postavené vily někam na opačný konec republiky. 

Z bufáče jsem si to zamířil do kina na odpolední představení. Hráli nějakou neskutečnou kravinu, sál byl poloprázdný, já seděl uprostřed první řady a půl druhé hodiny civěl na plátno, kde se dělo něco naprosto nezajímavého. Žádné akční scény, žádné muchlování, ani jeden kovboj se sombrérem a s koltem za pasem, žádná přestřelka z divokého západu, prostě nic! Domů jsem dorazil až na večer. Máma, jen co jsem se objevil ve dveřích, mi vlepila pár facek.

„Kdes byl?,“ uhodila na mě. 

„Tak, různě,“ ucedil jsem.

„Třídní mi všechno řekla.“

„Si dala na čas, kráva.“

„Ta kráva tě chce nechat rupnout! A ke všemu si byl zase drzý!“

„A co má bejt? To neřeš a pošli ji do hajzlu!“ /Další facka/. 

„Co je to s tebou? Nikdy si takový nebyl.“

„Sem takovej co se pamatuju.“

Matka mlčela a já šel do svého pokoje. Práskl jsem sebou na kavalec, díval se do stropu … a byl sám. Za chvíli jsem usnul a kupodivu přes všechno, co se ten den přihodilo, jsem spal až do rána jako andílek.

Druhý den nezbývalo, než jít zase do školy. Třídní mi věnovala mrazivý pohled vlkodava a spolužáci vyzvídali, co že se vlastně předešlý den za dveřmi třídy stalo. Já jim ale neřekl nic. Nikdo z těch rádo by kamarádů mi za to nestál, aby se bavil na můj účet. A ani ona mi za to nestála, ta despotická vochechule, před kterou bylo správné stát rovně a mít se na pozoru.

 

Autor: Jan Jurek | sobota 25.10.2014 19:14 | karma článku: 10,27 | přečteno: 744x
  • Další články autora

Jan Jurek

Pokec se spolužačkou

3.1.2024 v 13:51 | Karma: 13,54

Jan Jurek

Dokonalý manžel …

29.12.2023 v 12:16 | Karma: 14,62

Jan Jurek

Nevlastní syn

27.12.2023 v 12:50 | Karma: 22,97

Jan Jurek

Terapeutická hodinka

26.12.2023 v 10:34 | Karma: 8,73