Miloval jízdu na kole, miloval svobodu, kterou mu to dávalo. Jako kluk si to dokázal užít, rychlost, s níž sjížděl z kopce, sílu, s níž zdolával nepřístupný horský terén. Byla to vždy spanilá jízda, dobrodružství, bez něhož si ..
svůj život ani nedokázal představit. Matka se o něj bála. Říkala mu, ať dává pozor, ať je opatrný, ale nebylo to nic platné. Být opatrný a dávat pozor mu přišlo v jeho chlapeckých letech téměř zbytečné.
Přišel ovšem den, kdy se mu jeho neopatrnost zle vymstila. Zdálo se, že to bude den jako každý jiný. Svítilo slunce, bylo pár dní před letními prázdninami. S klukama hned po škole vyrazil ven objíždět blízké okolí. Soupeřili mezi sebou, kdo je rychlejší, šikovnější a při testu, kdo ujede největší vzdálenost, aniž by se držel řidítek, uklouzl na mazlavém blátě rozlitém po asfaltu. Za okamžik ležel na silnici. Zpočátku měl za to, že je v pořádku. Teprve když vstal a chtěl se chopit bicyklu, zjistil, že nemůže pohnout pravým zápěstím. Když to zkusil, ucítil ohromnou bolest.
„Bude zlomený, vole,“ řekl mu Pepík. /Jeho spolužák, tragéd, vždycky všechno viděl hned černě/.
„Seš doktor?,“ zeptal se ho.
„Ne,“ odvětil nechápavě Pepík.
„Tak drž hubu!“
Sebral se a šel domů. Kolo vedl vedle sebe a ostatní chlapci, protože byl krásný den a jejich ruce i nohy byly v pořádku, jeli dál kam je srdce táhlo. Tušil, co ho doma čeká, a tak se na to v skrytu duše připravoval. Otec ho seřeže, matka bude zlostí bez sebe a bratr … ten bude sedět se založenýma rukama jako paša a bude se culit od ucha k uchu.
Nemýlil se. Matka když ho spatřila ve dveřích, jak tam stojí s bolestivou grimasou ve tváři, hned tušila, jak se věci mají.
„Já ti to říkala,“ zkonstatovala a při pokusu ohnout jeho zápěstí zařval jako hladový tygr.
Na řadu přišel táta. Přistoupil k němu, už čekal, že mu otec jednu vrazí a asi by to i udělal nemít v rukou denní tisk a vychlazenou plzeň.
„Cos dělal?“
„Na kole … sem jezdil.“
„Tak teď si dojezdil!,“ vložil se do hovoru jeho bratr. A udělal to zase. Stál, ruce si založil, aby mu ukázal, jak má coby prvorozený navrch.
Do nemocnice s ním jel otec /řídil/ a matka /mlčela/. On seděl vzadu a přemýšlel. Představa, že by nemohl několik dnů neřku – li týdnu sednout na kolo, ho decimovala. Kolo byl v ty dny jeho život, něco, bez čeho si svůj volný čas ani nedokázal představit, něco s čím srostl tak dokonale, že i když spal, zdálo se mu, že sedí na kole a razí si to neznámo kam. Matka ho kolikrát musela vzbudit, protože kopal nohama na všechny strany a dýchal jako přidušený bernardýn.
Verdikt lékaře byl nemilosrdný.
„Je to zlomený!“
Od otce v momentě schytal záhlavec.
„Vidíš, blbče!“
„Ty kosti ale musíme srovnat, než to dáme do sádry.“
„Jak srovnat?,“ zeptala se matka.
„Tak, aby dobře srostly.“
„Bude to bolet?“ /Ta tam byla jeho hrdost, jeho odvaha. Kdyby mohl, nejradši by utek/.
„Bude … ale můžeme tě uspat,“ řekl mu doktor. „To pak neucítíš nic.“
A v tu chvíli se do hovoru vložil otec.
„Uspat? Tak to ne! Vy mu to srovnáte pěkně při vědomí, doktore, ať se holomek příště nebezpečných hloupostí vyvaruje.“
Nikdo se otci neodvážil oponovat. Ani matka, ani doktor, ani on sám. Věděl, že by to nemělo smysl, protože co řekne otec, to platí, alespoň v jejich rodině to tak vždycky bylo.
„Si připravený?,“ zeptal se doktor. To už ležel na lehátku a ruku měl strčenou do jakéhosi pásu, který měl obtočený kolem zápěstí. Nesměle přisvědčil. A pak se to stalo. Doktor mu s rukou škubl, on zařval … byla to tak krutá bolest, tak strašlivá, že větší nikdy dříve nezažil.
„Máš to za sebou,“ řekl mu doktor. „Alespoň to nejhorší.“
Jenže to se doktor spletl. To nejhorší ho teprve čekalo. Nejmíň měsíc bez kola, bez té senzace, kterou někdo vymyslel a za níž by si dle něj ten někdo zasloužil Nobelovu cenu. Vnímal to jako krutou hru osudu. Léto teprve začínalo a všechny ty stovky ujetých kilometrů měl mít teprve před sebou. Úplně to viděl, ty širé pláně a on mezi nimi, pán tvorstva na bicyklu uhání jako o život s větrem v zádech. Cítil i vítr kolem uší, když na to myslel. Jak by mohl ten doktor vědět co je pro něj nejhorší, co pro něj ta věc o dvou kolech s červeným rámem, s přehazovačkou, s odrazkami a s profi sedlem znamená.
Se sádrou na předloktí se vrátil domů. Sekl sebou ve svém pokoji na postel a zíral na plakát vítěze Tour de Franc.
„Tak co, jak je?,“ zeptal se ho bratr.
„Jak asi,“ ucedil a bratra si nevšímal. Měl vztek, na něj, na sebe, na celý svět, který způsobil, že ten den pršelo, hlína ze břehu stekla na silnici a on na ni uklouzl. Kdyby nepršelo, kdyby tam ta hlína nebyla, kdyby tu silnici někdo spláchnul, kdyby … .
„Zlomená ruka … ještě není konec světa, brácho.“ /Ten jeho brácha … byl sice o pár let starší, ale kolikrát měl za to, že je ještě o víc let blbější/.
„Nesmíš si to tak brát, vole.“
„Ty seš vůl, a dej si bacha, abych tě tou svou sádrou nefláknul.“
„Tak si trhni nohou,“ řekl mu bratr a bez dalšího slova odešel. Díky Bohu. Rozhodně neměl náladu poslouchat utěšující žvásty. Chtěl být sám, chtěl, aby venku začalo sněžit, chtěl, aby se jízda na kole stala trestným činem, chtěl, aby všechna kola přestala existovat a začalo se chodit výhradně pěšky. Tohle chtěl! Matka za ním přišla a zeptala se ho, jestli něco nepotřebuje.
„Kolo,“ řekl. „Jediný co potřebuju je moje kolo.“
„S tím se rozluč! Dva měsíce si na něj nesedneš, o to už se postarám. A jestli neposlechneš, tak ti ho prodám! … Nebo ještě líp, rovnou ho vyhodím!“
Když tohle matka řekla, něco se v něm hnulo. Strašlivá zloba a bezmoc dohromady. Měl chuť křičet, měl chuť nadávat, měl chuť dát někomu pěstí! Třeba tátovi. Za tu bolest, kterou kvůli němu musel podstoupit a na kterou jak už tenkrát dobře věděl, hned tak nezapomene.
