Seděl u rybníka …

díval se na klidnou hladinu, byl začátek léta. Přišla žena, dáma, na první dobrou tak působila. Vyklidněná a ani v chůzi si na nic nehrála. Už v tom prvním momentu na něj působila jako někdo, kdo je sám sebou, kdo nepotřebuje ... 

přehrávat, strhávat na sebe pozornost. Nevnímal sebestřednost, ale silnou osobnost.  

„Vy se nepůjdete vykoupat?“

Řekla jen tak. Copak ho znala? Ani pozdrav, nic takového nezaznělo. Prostě rovnou otázka přímo na tělo.

„Asi jo.“

„Nepropásněte to. Teď je voda nejlepší. V průběhu léta se začne zatahovat, kalit a nebude to ono.“

„Jste odtud?“

„Jo, bydlím nedaleko. Vlastně tu bydlím až na malé pauzy celý život.“

„Vás to nikam netáhlo?“

„Ale jo, jenže ať jsem byla kdekoliv, cítila jsem, že tady je můj domov.“

„Je fajn tohle vědět a mít v tom jasno.“

„Srdce má vždycky jasno, jen mu někdy nedáváme prostor a příležitost.“

„Je v tom určitá moudrost.“

„Ale houby. Pouze přirozenost.“

Sedla si do trávy a dívala se jen tak před sebe. Skrčila si nohy a objala je svými dlouhými a opálenými pažemi. Ta žena mu byla něčím na první dobrou sympatická.  Pracuje z domova, a když vyrazí ven, nenalézá vždy někoho, s kým by měl nebo mohl mít něco společného.

„Ještě jsem vás tu neviděla.“

„Jezdil jsem na kole jinou trasou.“

„Příroda nebo město?“

„Jednoznačně příroda.“

„Umíte ji pojmout?“

„Někdy ano.“

„Nehledáte něco?“

„Jste jasnovidka nebo co?“

„Jen si všímám, sleduju dění okolo.“

„Chápu. Člověk pořád něco hledá, ačkoliv by měla být důležitá přítomnost.“

„Jo.“

Začala se svlékat. Záhy byla v plavkách. Vstala. Byla hubená a vysoká. Šla k vodě, okusila ji decentně nohou a pak do ní přímo z hráze bez rozpaků skočila. Plavala docela daleko. Při tom se rozhlížela mnoha směry, napravo, nalevo. Seděl a pozoroval to. Byla v těch jejich pohybech ladnost a vyrovnanost. Jako když sledoval pár labutí. Nic nikam nespěchalo, naprosto byla vytěsněná rychlost.

Svlékl si tričko. Koukl do slunce. Hezky hřálo. Užíval si tu nečinnost. Klid a schopnost nemyslet na nic jiného. Možná mu v tom trochu pomohlo i plechovkové pivo. Koukl znovu na ženu ve vodě. Plavala zpátky z protější strany. Stejným stylem, stejným způsobem. Postavil se do pozoru a šel směrem ke stavidlu. V hladině vody viděl v odlesku svou siluetu. Vzpomněl si na něco a cítil se chvíli jako kluk. Skočil do vody bez rozmyslu. Bylo to v poho.

„Tak co, užíváte si to?,“ zeptala se ho, jen co byl v jejím dosahu.

„Není to snad vidět?“

„Ale jo. To víte, taky tu a tam potřebuju něco plácnout.“

„Lidi někdy nemají rádi ticho.“ 

„Někdy je ho totiž až moc.“

Plavali pak vedle sebe ke břehu. Ona si rozložila deku. On si lehl do trávy na tričko a sportovní cyklistickou bundu.

„Děti už si jdou svou cestou. Manžel utekl, žiju doma jen s kočkou.“

„Já děti nemám. Ani partnerku.“

„A co tedy máte? Nebo spíš koho?“

„Teď právě jsem sólo.“

„Vyhovuje vám to?“

„Někdy ano. Dává mi to svobodu. Ale je to něco za něco.“

„O tom nepochybuju.“

Podívali se na sebe. Byla v tom odvaha i spontánnost. Naprostá nenucenost. Příroda okolo jim dávala tu možnost.     

„Nedaleko mají výbornou zmrzlinu,“ řekla mu.

„Vím, někdy se tam na ni stavuju.“

„Dala bych si jednu. Nezajdeme tam spolu?“

„Proč ne, jen co trochu uschnu.“

„To já se i převléknu. Nezlobte se, mohl byste se dívat stranou. Mokré plavky na sobě dlouho nesnesu.“

„Jasně, chápu.“

Odvrátil hlavu, ještě se zády natočil, aby ona měla jistotu. Ale vidět ji by pro něj byla prima záležitost. Dost dlouho nespatřil docela nahou ženu. Představoval si, jaké by to s ní bylo, jaká má prsa a vůbec všechno. Fantazie mu nikdy nechyběla na rozdíl od jiného. Pootočit se, mrknout jen letmo … na to neměl kuráž a taky chtěl dodržet slovo.

„Už.“

Koukl se. Žena byla ustrojená a stála připravená jít na zmrzku.

„Teď, prosím, vy, na oplátku.“

„Půjdu napřed. Na kole mě máte za chvilku.“

Vzdalovala se mu. Najednou chtěl být v cuku letu. Svlékl mokré slipy, hodil na sebe tričko a kraťasy jen tak naostro, sedl na kolo a jel za ní. Něco ho hnalo dopředu. Vnímal příležitost, ale taky napětí a obavu.

Sedli si ke stolku. On měl svou porci zmrzliny v kelímku, ona v kornoutu. Před nimi byl provoz na frekventované silnici. Sledovali to.

„Jestli tu vybudují plánovanou dálnici, tak to půjde všechno do kopru.“

„Všechno snad ne, ale velká část z toho.“

„Bydlím támhle, zdědila jsem domek po prarodičích. Už za mnou byli z úřadu, že mi dům možná seberou ve veřejném zájmu.“

„Dá se proti tomu něco?“

„Leda by zvolili jinou trasu.“

„Kdy bude jasno?“

„Údajně příští rok. No nic, sbalím si případně své saky paky a uteču někam pryč. Třeba k moři. Já mám prostě ráda vodu a volnou krajinu.“

„To já taky.“

Znovu se na sebe podívali. Jak si rozuměli, jak si ladili, bylo to zvláštní, při tom o sobě nic nevěděli.    

„Budu vám držet palce, aby se to nestalo. Abyste měla klid, pohodu a svůj dům.“

„Díky. A co vy?“

„Nechápu otázku.“

„Kam máte vy namířeno?“

„No kam. Pojedu domů, udělám si večeři, pustím si film … pak zalehnu, ale před tím možná ještě sednu na balkón a dám si vinný střik.“

„Možná bychom mohli někdy spolu. Sorry, ale já jsem trochu držka, jak říkal můj táta. Když něco chci říct, tak to řeknu. Neohlížím se příliš na stereotypy.“

„Jo, to se mi líbí. Vnímám to tak u vás od začátku.“

„Jsem Jana.“

„Petr. Zítra sem zase pojedu. Co vy?“

„V tuhle dobu budu ještě v práci.“

„Tak později. Počkám u vody.“

„To beru.“

Usmáli se na sebe, poprvé za celou tu dobu. Dojedli svou zmrzlinu a pak si dali na rozloučenou i pusu. Z předvěstí něčeho, co by z jejich setkání mohlo vzejít. Kdyby z toho bylo prima přátelství, nebyl by asi proti.