Leží na posteli, z nosu ji čouhají hadičky, ruce má přikurtované k posteli. Krajní řešení, tak tomu říkají, doktoři … . Pár minut před tím Jana odmítne sníst oběd. Je anorektička.
Leží na posteli, z nosu ji čouhají hadičky, ruce má přikurtované k posteli. Krajní řešení, tak tomu říkají,doktoři … . Pár minut před tím Jana odmítne sníst oběd. Je anorektička. Stejně jako on, jen je na tom o poznání líp než ona. Hned ji šoupnou na izolaci a dostane umělou výživu – sondou přímo do žaludku. Stojí za oknem pokoje a dívá se na ni.
„Co tady děláš?,“ zeptá se Mirka vrchní sestra. Jako by to nebylo dost jasný.
„Dívám se, snad můžu.“
„Uděláš líp, když se vrátíš na pokoj.“
Nemá smysl smlouvat. Po třech měsících na oddělení dětské psychiatrie má v tomhle Mirek jasno. Pravidla jsou daná a jedno z nich je – co řekne sestra nebo doktor je svaté. Jeho spolubydlící zrovna leží na posteli a čte knížku. Knihomol a trochu magor. Ostatně jako jsou tam všichni.
„Jak to s ní vypadá?“, zeptá se Pavel.
„Řekl bych, že blbě.“
„Stejně to nechápu.“
„Co?,“ zeptá se Mirek.
„Proč nejí?“
„Nejspíš proto, že nechce.“
„Ale proč nechce?“
Mirek neodpoví, protože to neví, stejně jako neví, proč nechce jíst on. Jídlo samo je třídní nepřítel, kterého nejde přelstít, nejde se mu vyhnout, nepřítel, který číhá na každém kroku a ani na chvíli nedá člověku pokoj. Pořád na něj musí člověk myslet.
Pavel vytáhne šachy, rozloží figurky po šachovnici, aniž by se Mirka zeptal, jestli chce hrát.
„Bílý nebo černý?“
„Třeba bílý,“ řekne Mirek a sedne si ke stolu proti Pavlovi. Skrz zamřížované okno vidí venku poletovat první sníh. Moc si v tu chvíli přeje být pryč, volný a šťastný, jako každý normální kluk, kterému je sedmnáct a myslí třeba na to, s kterou holkou vyrazí na rande, do jakého lokálu zapadne, aby si dal pár piv, aby si povyrazil, aby si užil svět, dokud může. Místo toho trčí v téhle díře. Proč? Jak se to stalo? Prý to tak musí být, pro jeho dobro, řekla doktorka. Mirek ji moc nevěřil, ale přesto pod nátlakem jí i okolí svolil s mylnou představou, že to v nemocnici bude lepší než ve škole, kde to nesnášel a kde ho banda čahounů příležitostně sekýrovala, aby si na jeho účet zvedala sebevědomí.
„Táhneš?,“ řekne Pavel, který šachy Mirka naučil, ale jen trochu. Chybí mu trpělivost, schopnost se na jednu věc plně soustředit. Hned po Mirkově prvním tahu se Pavel chytne za hlavu.
„Člověče, ty seš vážně opožděnej.“
„Co tím myslíš?“
„Holky tě nezajímaj, ani si to s žádnou ještě nezkusil a ke všemu hraješ jako ponocnej.“
„A tys to zkusil?“ /Musel se zeptat, když už to Pavel nakousl/.
„Jasně. Přímo tady. Ještě než si sem přišel. Ale opovaž se o tom ceknout!“
Pavel je mluvka, Mirek mu nevěří ani za mák, ale stejně mu vrtá hlavou, která z těch holek by mu asi dala. Anorektičky a bulimičky vyloučí předem. Ty na podobné věci nemají pomyšlení. Pak tam jsou sestry, ale ty jsou na Pavla jednak starý a jednak by si to určitě žádná nelajsla, s pacientem někde na záchodě na stojáka … , Ale co když přece.
„Znám ji?,“ zeptá se Mirek.
Pavel přisvědčí, potáhne figurkou a při tom se potměšile zasměje. Dělá mu dobře, parchantovi, vidět na kamarádovi, jak moc to chce vědět - s kterou že si to údajně rozdal. Mirek mezitím provede další tah střelcem. Pavel protáhne zoufale obličej.
„Příště si zahrajeme - Člověče nezlob se,“ řekne, načež se na Mirka podívá, nakloní se k němu a potichu spustí …
„Klára ze šestky to byla. Dávali jsme si spicha něco po půlnoci na dámským hajzlu. Chodili jsme tam na čouda téměř pravidelně. Ale ten den se to nějak zvrtlo. Začalo mě šimrat v podbřišku a tak vůbec jsem cítil, že se se mnou něco děje. Byl jsem celej malátnej a nadrženej, jak jsem koukal na to její upnutý a na prsou vyboulený triko a k tomu ty její nad kolena holý nohy. Člověče, to se nedalo vydržet. Tak jsem jí začal malinko ochmatávat a ona se nebránila, dokonce mi bylo jasný, že to chtěla, že na to doslova čekala.“ Pavel se z ničeho nic odmlčí.
„No a co bylo dál? Povídej!“
„No co. Jsem z ní to triko strhnul, přitlačil ji ke zdi … a to ostatní si snad domyslíš, jestli nejsi úplně tupej.“
Vida, Klára, kdo by to řekl. Tichá voda, téměř s nikým se nebaví. Mirkovi osobně přijde děsně nafoukaná. Skoro si ji netroufne oslovit. Jediný co o ní ví, že si s ní ve škole ani doma nevěděli rady, tak ji šoupli na léčení.
„A jaký to bylo?,“ zeptá se Mirek.
„Poprvý nic moc, podruhý to bylo lepší.“
„Vy ste to dělali víckrát?“
„Jasně. Ale teď už dlouho ne. Klára se bojí.“
„Čeho?“
„Čapli ji s jointem. Jak prej udělá další malér, poletí rovnou do lapáku.“
Pavel záhy potáhne figurkou se slovy šach mat. Pak si otevře knížku a pustí se znovu do čtení. Mirek se natáhne na postel a civí do stropu. Přemýšlí, jestli si to všechno jeho kámoš nevymyslel, ale proč by to dělal? Aby se před ním vytáhnul, aby mu naznačil, že už by to taky mohl zkusit, zbouchnout ňákou buchtu jen tak pro zábavu? Jenže Mirek při svých starostech sám se sebou po tom dvakrát netouží – zalézt s holkou pod deku, zbavit se v sedmnácti panictví, a tak říkajíc dospět. Vlastně se tomu svým způsobem úpěnlivě brání.
Jen co si Mirek trochu zdřímne, vypraví se znovu přes chodbu oddělení za Janou. Místo, kde ještě před necelou hodinou ležela, je ale prázdné.
„Kde je?,“ zeptá se sestry, co právě přechází po chodbě.
„Na interně.“
„Co tam dělá?“
„Do toho ti nic není.“
Mirek se vrátí na pokoj.
„To může být blbý. Byla tu jedna, taky anorektička, co se odtamtud nevrátila,“ odtuší Pavel.
„Jak nevrátila?“, zeptá se Mirek. Pavel se ale na něj podívá tak, že hned rozumí. Dostane strach. Nic si nepřeje víc než usnout a probudit se až ráno a pak přijít za Janou a domluvit si s ní spicha na záchodě a tam ji třeba zbouchnout bez ohledu na následky. Ale dny plynou a Jana nikde. A když se někoho zeptá, co s ní je a kdy se vrátí, nikdo Mirkovi neodpoví, každý mlčí.
Týden na to přijde na oddělení nová dívka a dostane Janinu postel. Mirek stojí a tupě přihlíží, jak si tam ta cizí holka vybaluje své věci do Janiných skříněk tou dobou k jeho překvapení prázdných.
„To je přece pokoj Jany“, řekne vrchní sestře, která tý nový se vším pomáhá.
„Jana už ho nebude potřebovat.“
„Jak to že nebude.“
Vrchní si Mirka vezme stranou a tiše řekne. „Jana umřela. Předevčírem.“
Mirek stojí a dívá se do úst sestry, která vyslovila něco, čemu nevěří. To přece nemůže být pravda, aby jen tak zmizela. Ještě před pár dny si povídali, slíbili si, že až je pustí, někde se sejdou a někam spolu vyrazí. Ale pravda to byla a Mirek se s tím postupně smiřuje a nic si od té chvíle nepřeje víc, než dostat se ven, pryč z toho blázince, pryč z celé té zatracené nemocnice.
Janě bylo teprve šestnáct a něco ji přimělo rozbít v noci sklenici, jeden střep přiložit na své zápěstí a jedním rázným pohybem všechno skončit. Sestry si o tom povídají téměř jako o počasí a Mirek je jednoho dne slyší. V ten moment má chuť bušit pěstí … . Schoulí se do klubíčka, jako ježek, který cítí nebezpečí. A cítí i křivdu, protože nedostal příležitost Janu políbit a tím polibkem ji i sebe třeba vysvobodit ze zakletí - za mřížemi oddělení, kde Pavlík šoustal na záchodě, zatímco jiní včetně Mirka žmoulají po nocích polštář a ve chvílích zoufalství křičí, aniž by je někdo slyšel.
