- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Psal se rok 1990. Bylo léto a několik měsíců po státním převratu. Komunismus definitivně padl /alespoň si to všichni mysleli/ a začínala éra nastupivší demokracie a nových /respektive staronových/ demokratů. Éra svobody! A tehdy naposled vyrazil s matkou, s otcem a s bratrem do Jugoslávie. S tím rozdílem, že nepotřebovali žádný devizový příslib ani jiný štempl od kádrováků, že nemuseli jet oklikou přes Maďarsko, ale rovnou si to mohli razit přes imperialistické Rakousko. Nikdy nezapomene, když uviděl poprvé Vídeň. První velkoměsto tzv. za oponou, které kdy spatřil. Všude bylo čisto, domy barevné, velké a srozumitelně uspořádané. Doslova to tam na něj „zavonělo,“ jakoby svoboda mohla vonět. Ale to voněla ta všudypřítomná jinakost, ten kolorit světa, o němž toho ve svých jinošských letech ještě moc nevěděl.
Jemu bylo dvanáct, bratrovi o čtyři roky více. Už věděl, že nic není napořád, ani on, ani matka. ani otec, ani bratr. I ta dovolená u moře jednou skončí. Jednou v noci, když na to myslel, se rozplakal. Maminka se ptala, proč brečí, myslela si, že ho něco bolí, ale ho nebolelo dočista nic. Měl strach! Hrozný strach! Matka si ho tenkrát přivinula k sobě, jemně ho políbila a řekla – „Nic se neboj, jsem u tebe, vždycky budu!“ Jako by mu vyčetla z úst, na co se chtěl zeptat, o čem se chtěl ujistit … že nikdy nezůstane sám. Proč mu ale lže? Proč říká, co není pravda? Proč slibuje něco, co nemůže při nejlepší vůli splnit? Už přece není malý. Nepřál si, aby ho matka obelhávala, aby ho konejšila ve jménu lásky ani ničeho jiného. Chtěl slyšet pravdu, syrovou a krutou, aby mohl ještě víc brečet, ještě víc se bát, ještě víc čelit strachu, který ho tu noc zachvátil.
Otec jako obvykle celou dovolenou proležel na pláži, opaloval se nebo spal. A mezitím hodně jedl a pil a klábosil s místními starousedlíky za ta léta vcelku vybroušenou chorvatštinou.
Jednou večer přistihl matku plakat na zápraží apartmánu, kde byli ubytovaní. Byla to poslední noc před návratem domů. Přisedl si k ní a matka si ho k sobě přivinula.
- Proč brečíš?, zeptal se.
- Já nebrečím.
- Brečíš, opáčil a utřel matce slzu z její tváře.
- Chtěla bych ti něco říct.
- Co?
- Tvůj bratr to už ví.
- Co ví?
- Si už velký, měl bys to pochopit.
- Co bych měl pochopit?
- Že se s tvým tátou … už nám to neklape, to přece víš.
- Vím a co?
- Chci se s ním rozvést, vlastně jsem už podala žádost.
- Žádost o co.
- O rozvod! Už nebudeme spolu!
Mlčel a ničemu nerozuměl. Jakoby na něj ušil někdo boudu. Jeho vlastní matka! Jeho vlastní otec! Nemohl tomu uvěřit! Nechtěl! Bál se připustit si, že se to stane! Otec na jedné straně, matka na druhé a on mezi tím! Jeho kamarád to tak měl. Skončil za rok v lapáku. Kde skončí on? Třeba v blázinci, pomyslel si.
- Otec už mě nemiluje, a to já s ním nemůžu žít … a ani nechci. /Překvapilo ho, jak rezolutně to řekla. Jakoby smířená se vším. I s osudem opuštěné matky dvou dětí/.
- A koho miluje?
- Jinou ženu, kterou neznáš.
- Co je zač? /Chtěl to vědět, aby jí třeba zakroutil krkem/.
- Na tom nezáleží.
- Mně ano!
- Ale já o ní teď nechci mluvit. Chci být sama!
Vstal a nechal matku sedět na zápraží s výhledem na moře. Měl vztek, nikdy dřív neměl takový vztek. Samozřejmě věděl, že mezi mámou a tátou není všechno v pořádku. Kolikrát se hádali a on stál za dveřmi svého pokoje a všechno slyšel. Máma mu říkala, že dospělí se holt někdy hádaj, ať si s tím nedělá starosti. A táta mu říkal, že s ženskejma to bez hádání nejde, že se na všechno dívají jinak. Tak se s tím po čase smířil, a když k nějaké další hádce mezi nimi došlo, strčil hlavu pod polštář. A byl klid!
Pár dní po návratu z dovolené se jeho rodiče skutečně rozvedli. Otec se odstěhoval, on a bratr zůstali s matkou. Otec mu vše věcně vysvětlil. S matkou si už nerozumí! Potřebuje změnu! Potřebuje klid a zázemí! „Di do prdele!“ zaznělo z jeho úst v odpověď otci a nato schytal pár facek. V tu chvíli věděl, že ho několik dalších let nebude chtít vidět.
- K moři se od té doby dlouho nepodíval. Svět zešedivěl. A on dospěl.
Poprvé publikováno v Pozitivních novinách 07. 10. 2007
Další články autora |
Hřivice, okres Louny
4 570 000 Kč