Někdy je lítostivý, až moc, bere mu to sílu a bere mu to radost z přítomného okamžiku, který si chce užít. Sám se sebou i s lidmi které má rád a na kterých mu záleží. Jejda, ale jak to změnit, když k tomu má sklony a léta se tomu
... bránil, žít a užívat si, dívat se na svět veselýma očima, která září a dávají věcem, lidem, přírodě a všemu kolem docela jiný význam.
Není to vždy snadné. Pere se sám se sebou, se světem, který se v jeho očích ubírá globálně jiným směrem, než by měl. On se v tom potácí, hledá své místo, kde by byl spokojený, užitečný, kde by nalézal inspiraci, obohacení pro sebe sama a tím i pro ty, s nimiž pak mluví a mají vůli, touhu u sebe i něco málo kolem sebe změnit. Moc jich někdy není, ale to neva, to zase tolik neřeší. Stačí jeden, dva, pár lidiček, kteří přemýšlí vlastní hlavou a nejsou „ovcemi.“
Dostala se mu do ruky knížka nazvaná „Žijte podle svého“ s podtitulem „Jste skutečný rebel?“ Nějak cítil, že se mu dostala do ruky v pravý čas, že si z ní třeba něco vezme. Něco, co mu dodá pocit větší sebejistoty a klidu, pocit, že to jak myslí a uvažuje, není uvažování outsidera, jak se mu mnozí snaží vnutit. Ale uvažování člověka, který má všech pět pohromadě a ví … nebo tuší … nebo se snaží vědět a nalézat a hledat vlastní odpovědi. Není to málo. Mnozí rezignovali. Žijí ve stádu, které je někam vede. Bezmyšlenkovitě se mu podřídili a plní zadané úkoly. Ve jménu peněz, vlastní kariéry, vlastního blahobytu, vlastních pomíjivých ambicí, které vnímají v daný moment své životní etapy jako cestu k vytčenému cíli.
Ale ono těch skutečně důležitých věcí zase tolik není. Přichází na to i v blízkosti své dívky, kterou miluje a která mu ukazuje pro něj leccos nové a nepoznané. Poznává co to je niterná sounáležitost, co to je vzájemné čtení myšlenek, poznává sílu v držení ruky, radost z pohlazení a soucítění s tím druhým, když mu není dobře, když potřebuje radu, podporu ve chvíli, kdy o sobě pochybuje, kdy se kvůli něčemu trápí, kdy má strach a neví hned, jak se ho zbavit. A je rád, když se mu podaří, to své dívce nějak vrátit.
„Je dobře, že sis tu knihu koupil. Měj ji u sebe a až ji přečteš, přečtu si ji taky,“ řekla mu dívka.
„Ju, rád ti ji půjčím třeba hned …“
„Ne, ne, ty ji teď potřebuješ, proto si na ni v knihkupectví mezi spoustou jiných knih narazil.“
„Myslíš, že to nebyla náhoda?“
„Myslím, že ne.“
„Když jsem ji v tom regálu viděl, taky mi to přišlo zvláštní. Na něco jsem naléhavě myslel a nějak se to dotýkalo věcí, o kterých se v té knize píše.“
„Vidíš. Tak si ji nech. Můžeš mi z ní večer číst nebo mi o tom, co se v ní dozvíš, můžeš někdy povídat. Budeš – li chtít.“
„Si hodná,“ řekl ji a pak ji políbil na tvář.
Cítil chvění v celém těle i ve svém hlase, do něhož se promítá jeho někdy přecitlivělá duše. Už jen to, že mu chce jeho dívka naslouchat, že ji zajímá, co si on myslí a jaký má názor, je pro něj hřejivý pocit, který lze těžko vpravit do slov. Je to prožitek lásky, sdílení, prožitek, který nelze ničím nahradit a který by přál každému, kdo o něj stojí. Možná by se pak i svět na chvíli zastavil a začal se ubírat jiným směrem, než tím jednosměrně konzumním.
O vánočních svátcích si to ještě více uvědomil. Že je to směr lidmi řízený za účelem pokroku a prosperity. Jakoby pokrok a prosperita spočívaly pouze a jen v ekonomických číslech a tabulkách o ziscích, inflacích, devalvacích, o růstu hdp a dílčích státních ekonomik. Jakoby v tom neměla mít žádnou roli láska … . Je to podivný? Nebo je on divný? Ať, má na to svůj názor, nějak je mu luft, co si o tom kdo myslí.
Seděl se svou dívkou v obývacím pokoji. Bylo to den po vánočních svátcích. Dívali se na ozdobený stromeček, zobali cukroví, povídali si, v klidu a pohodě si užívali přítomný bezstarostný okamžik. Měli zapálenou svíčku a všechno ladilo dohromady. Ta vzájemná nečinnost a sounáležitost, schopnost nemluvit a při tom nebýt v rozpacích, cítit se šťastný jen tak, báječný. A říkal si, jestli tohle není podstata všeho. Být chvíli bez ambicí, bez touhy něco dokázat, někam šplhat, aby nás druzí více ctili a víc si nás „vážili.“
„Mám dům, mám auto, mám na dovolenou v Dubaji, vidíte foto, už jsem tam byl a mohu tam kdykoliv, jsem totiž úspěšný.“ Slýchá takové věci a se svou dívkou se jim někdy v duchu podivují. Nechápají smysl toho dění, který žene svět, lidi tak říkajíc všemi směry. Nutí je k pohybu bez schopnosti se zastavit a být jen tak, být sami se sebou a s tím co mají spokojení.
„Mám tě moc rád,“ řekne ten večer jen tak své dívce. Ona mu dá pusu a odpoví …
„Já tebe taky.“
Pak vyloudila úsměv, ne ledajaký. Patřil jen jemu, úsměv, který dodává sílu, a který se ji snažil vrátit, protože to tak cítil. A večer před usnutím společně listovali v knize, kterou si koupil, a mezi přečtenými písmenky si spolu povídali. Nebyl to večer strávený jen u televize pasivním sledováním zábavy. Bylo to mnohem víc … to se musí zažít.
