„Dobrý den, co si přejete?,“ první slova, která mu ředitelka školy, na niž necelý rok učil, řekla. Aniž by se na něj podívala. „Přišel jsem dát výpověď.“ Ta cca padesátiletá žena dál dělala to co před tím. Chovala se, jakoby ....
tam nebyl. Bylo mu to nepříjemné, ale moc se tím netrápil. Znal ji a věděl, že to tak má nastavený, že když může, dá ráda najevo svou převahu ke každému, o němž si myslí, že jí nemůže uškodit.
„Posaďte se, ať mi nevynesete spaní.“
Hloupá fráze ale sedl si. Přál si to mít za sebou co nejdřív. Bude nejspíš muset své rozhodnutí nějak vysvětlit.
Když konečně nechala ředitelka své práce, podívala se na něj a on měl pocit, že sedí jako kluk před někým, kdo se mu bude snažit dát kázání.
„Nejsem pro práci učitele stvořený. Nedělám ji dobře, tedy ne tak jak bych chtěl a abych mohl být při ní sám se sebou spokojený.“
„Děláte si legraci?“
„Mluvím vážně a tak jak to v danou chvíli cítím.“
„Teď v pololetí? Víte co, seberte se a zmizte. Na konci roku si případně povíme co a jak. To bude příhodnější pro obě strany.“
Pavel ale zůstal sedět. Už bylo dost všeho a vydírání nepřipustí. Položil na stůl papír přímo před oči ředitelky.
„Máte to tu i písemně. Jsem rozhodnutý a nehodlám na tom nic měnit.“
Ředitelka v tu chvíli zjevně nevěděla, co si počít. Koukla na papír, pak na toho muže, který se jí jevil jako někdo, kdo nemá špetku odpovědnosti.
„Co se stalo? Co vám zase vadí? O všem se dá nějak mluvit. Zkusme to vyřešit.“
„Nestalo se nic. Tedy navenek nic. Jen vše uvnitř mi říká dost! Musím pryč! Výpovědní dobu samozřejmě dodržím. V tom asi ani nemám na vybranou, řekl bych.“
„Důvod! Jeden rozumný důvod … můžete mi ho říct?“
„Nemám pocit, že dělám smyslupně svou práci. A naopak si myslím, že někde jinde mohu být užitečnější.“
„Kde jinde?“
„Na to musím teprve přijít.“
„To už byste snad měl ve svém věku vědět.“
„Tuším to, i mi vesmír napovídá do ucha někdy …“
„Co prosím?“
Tvářila se tak nechápavě, jako člověk z jiné planety. Pavel ji tak i vnímal, ale nezlobil se na ni. Přijimal to a nechal to plynout i ten rozhovor, jakoby mu už na ničem nezáleželo. Jakoby mu bylo všechno jedno. Ale opak byl pravdou. Právě se rozhodl vzít pevněji svůj život do svých rukou. Cítil vnitřní sílu a ten správný okamžik, pro to, aby se tak stalo.
„Nebude snadné najít za vás teď náhradu.“
„Zkusím vám v tom pomoct. Poptám se ve svém okolí. Ale nic neslibuji.“
„Takže trváte na tom odejit před koncem školního roku. Ničím vás nepřesvědčím, aby …“
„Trvám, musím, věřte mi, nemohu jinak.“
„Se špetkou sebezapření byste to do konce roku jistě zvládl.“
„Nejde jen o mě. Vnímám odpovědnost i k dětem, kterým mám předávat informace a vědomosti a při tom se tvářit, že to umím a že mě to baví. Nechci se před nimi přetvařovat, nutit je mě poslouchat, když by třeba mohli být v lese a poslouchat ptáky.“
„Poslouchat ptáky? Nezbláznil jste se náhodou?“
„Nemám ten pocit.“
„Já ano. Myslím, že byste si měl najít doktora. Nejlépe psychiatra. Nebo psychoanalytika. Nebo … mohu vám i někoho doporučit.“
„Děkuji, ale myslím, že to není třeba. Teda doufám, rád bych si již pomohl sám. Ale proti dobrým doktorům nic nemám.“
Vstal a byl hotov odejít. Ředitelka seděla a dívala se na něj. Trochu „opařená“ z celé té komunikace, která z jejího pohledu nikam nevedla. Jen si uvědomila, že nemá smysl toho muže, co tam přišel původně jen na záskok, dál přemlouvat. Udělal na ní tenkrát docela dobrý první dojem, i když někde v podvědomí tušila cosi, co nedokázala dešifrovat. Bude se muset dovzdělat, aby příště podobnou chybu při výběru zaměstnanců neudělala. Má na to i certifikát, ale stále je potřeba se zdokonalovat. A ona chce být „dokonalá“, chce být dobrá paní ředitelka, dlouho na tu funkci čekala, proto nikomu nedovolí, aby jí v pozici ředitelky základní školy kdokoliv a jakkoliv shazoval, nebo aby o ni nedej Bože přišla. Co by jí zůstalo? Veškerá její snaha … dost, hlavou letěly ředitelce myšlenky a s nimi potřeba se bránit a hájit si to, co dokázala.
„Lidé jako vy opravdu nemají za katedrou co dělat.“
Pavel se na ředitelku od dveří ještě podíval a klidným hlasem odpověděl bez špetky záště …
„Asi první věc, na které se shodneme. Alespoň ta naše komunikace nebyla zbytečná. Hezký den a omluvte, že jsem vás připravil o čas. Snažil jsem se být stručný a nic neprotahovat.“
Záhy na to Pavel opustil kancelář. Ředitelka zůstala sedět, dívala se do zavřených dveří. Najednou ji ten prostor kolem přišel nějak těsný, i ta židle, na niž seděla, se ji zdála nepohodlná, při tom po ní tak toužila. Ten muž narušil něčím její rovnováhu. Jakoby ztratila v ten moment motivaci být tou nejlepší ředitelkou školy široko daleko. Žádný jiný smysl své existence ovšem neměla. Vlastní děti pryč z hnízda, manžel taky, zůstala ji jen ta funkce, které mnohé obětovala. Až příliš, tak to na okamžik vnímala. Sevřel ji zvláštní pocit nejistoty. Bude ji to opravdu k existenci stačit. Před sebou viděla hromadu papírů, které musela přečíst, a přitom venku svítilo slunce, až se ji chtělo při pohledu na něj tančit. Hned by si … zahnala tu myšlenku. Zvonilo, měla to nalajnované, tak nebude myslet na něco jiného. To si nesmí ve své pozici dovolit a zakázala si to. Alespoň pro tu chvíli se jí to podařilo.
To odpoledne vyšel Pavel ze školní budovy. Nikdo si ho moc nevšímal. Asi se již vše během dne rozkřiklo. Kolegové dělali, že ho nevidí, jako by byl najednou cizí a neměl s nimi nic společného. Napadlo ho vypravit se hned za svou dívkou. Zastesklo se mu po ní a chtěl být s ní, koupit ji kytku, dát ji pusu a prožít s ní něco hezkého a pomoct ji s něčím. A pak vymyslet co dál. Pracovat musí, jen najít to správné místo, aby ...
„Třeba bys mohl roznášet poštu. To by tě mohlo i trochu bavit,“ řekla mu dívka v jejich oblíbené kavárně, kam si to odpoledne zašli.
„To je dobrý nápad, hned zítra pošty v blízkém okolí obvolám.“
„Proč zítra zase? Hned! Fon u sebe přece máš!“
Pavel na ni zíral, nezmohl se na jediné slovo, ani si nedovolil oponovat nebo se nedej Bože hájit. To by to „schytal“. Při myšlence na to se Pavel začal smát a dívka hned věděla čemu a proč, aniž by ji musel cokoliv vysvětlovat.
