Seděl na betonovém soklu a jen tak se díval kolem sebe. Měl za sebou pár hodin práce někde, kde být moc dlouho nechce, ale pro tu chvíli bylo to místo řešením jeho ne zcela příznivé finanční situace. Krom toho se domníval, že ...
mu to pomůže … to že bude mezi lidmi také. Jemu ta volnost, možnost nic nedělat nebo dělat si jen to své a být svým pánem ale vyhovovala více. Dlužno dodat, že i proto se stal starým mládencem. Neunesl tíhu odpovědnosti, neustál řadu náročných situací, nebyl s to věci řešit a posouvat někam … zkrátka jako partner selhal.
V té dané chvíli uprostřed letního dne pociťoval po delší době zase radost. Nikde nikdo. Před sebou víkend a za sebou měl čerstvě jedno malé pivo, které si dopřál a přišlo mu neskutečně vhod. Vnímal krásu stromu, který měl před sebou. Představoval si, že je to jeho strom, že pod ním může každý den sedět a pít u něj kafe a v koruně že má posed, kam se může schovat a sledovat svět. Kdyby se tak mohl o takový strom starat. Zaměstnalo by to jeho mysl a vše ostatní by šlo stranou. Ráno by vstal a těšil se na to. Kdoví jak dlouho by mu to ale vydrželo.
Už se chystal vstát a jít dál, když v tom kolem něj procházela dívka, žena? Měla hole a chůzi, jakou mívají lidé po obrně. Nejistě našlapovala, pomalu krok za krokem se k němu blížila a bylo patrné, že bez těch berlí by to nešlo, že je to zkrátka pro tu ženu nezbytná pomůcka, aby se mohla pohybovat. Přesto v tom byla určitá noblesa. Nikam nespěchala, a když se zastavila, aby vzhlédla do koruny stromu obalené rudým listím, tak se jen nepatrně usmála. Stála a vnímala … prožívala díl radosti a viděla to, co jiní míjí, co se jich pro příliv povinností a starostí nedotýká. Ale ona všechno pro ten moment vytěsnila. Bylo zjevné, jak obtížně se ji stojí. Ruce v loktech měla prohnuté a zapřené do francouzských holí se jí nepatrně třásly. Jedné noze musela ulevit a pak zase druhé. Přesto se usmívala nejen navenek, ale i uvnitř.
Když se ta žena dala znovu do chůze, chtěl ji zachytit, chtěl se chytnout její ruky. Přišlo mu líto, že už ji možná nikdy neuvidí. V jejich očích bylo něco moc hezkého, mateřského, soucit … neměl odvahu ji oslovit, a tak když přecházela před ním, neučinil nic. Jen pohybem nohou uvolnil chodník, aby se mu žena nemusela vyhýbat, aby projevil díl ohleduplnosti. Pohledem se mu ta žena poděkovala a zády k němu odcházela kamsi. Otočí se k němu, přál si, aby to udělala, bylo by to znamení, že by se třeba nebránila tomu, jít s ním na pokec do kavárny. Zase si něco maloval růžovými barvami jako ne příliš zdatný malíř.
Za rohem žena zmizela. Byla najednou pryč. Jeho pozornost byla rozptýlená. Představoval si, jaké by to s tou ženou bylo v jedné domácnosti. Že by se o ní staral, uklízel, vařil ji, užívali by si bytí po svém někde stranou uprostřed přírody. Jak málo by jim možná stačilo ke štěstí. Ta žena evidentně prožívala přítomnost plnými doušky. Neřešila věci, kterými se jiní zaměstnávají a stávají se z nich sobci. A právě to mu vadí. Navíc si uvědomuje, že není v tomto někdy jiný. Tváří se, že nechce nic, při tom jakoby chtěl někdy všechno dohromady. Ženu a zároveň svobodu. Sdílení a zároveň samotu. Patřit někomu a zároveň nepatřit nikomu. Disbalance, kterou si prochází a která v něm vyvolávala neklid. Je to snad neklamný projev jeho nezralosti, toho, že i po své čtyřicítce je víc dítě než dospělý? Někdy míval ten pocit. Vše je otázka myšlení, napadlo ho. Třeba by mohl sázet stromy, nebo někde sekat trávník … uvidí. Ono se to nějak … nic. Nechtěl řešit. Vstal a šel domů. Tam si pustil rádio, svou oblíbenou stanici. Zrovna dávali rozhlasové provedení Shakespearovy hry. Zaposlouchal se a jakoby se chvílemi dotýkal něčeho, co bylo mezi nebem a zemí, co ho naplnilo pocitem blaženosti, míru a pohody. Pro ten daný moment to byl pro něj pocit k nezaplacení.
