Navzdory datu a aktuálním událostem nebudu psát ani o vánočních svátcích, ba ani o politicích, ať už byli veličinami anebo padouchy (Česko ani Korea – ba ani Klaus ať už Santa nebo „ten náš“, vážení přátelé, zde nehrozí).
Tenhle článek je čistě sobecky soustředěn na soukromý vesmír… a podle toho to pak vypadá. Halt vzpomínky…
… tě praštim, že se ti votočí kousavym dozadu! Vyhrožoval mi často táta. Budiž mu ke cti, že až na jedinou výjimku, kdy mu po mém celodenním otravování definitivně došla trpělivost a on mě před večeří zkusil trefit ošmajdanou trepkou, tuhle hrozbu nikdy nesplnil… jakkoliv důvodů jsem mu vždycky poskytovala tolik, že muselo být extrémně těžké si vybrat..
Musím se přiznat, že jsem prudila FAKT STRAŠNĚ. Minulý čas nepoužívám snad proto, že by to se mnou po tolika letech bylo lepší – tátu už pár let nemám. A jak tak na něj vzpomínám, vybavuje se mi celá spousta praštěných historek a vzpomínek, které mají dar rozčeřit poněkud příliš ponuré vody piety a vzpomínat pokud možno s láskou.
Pamatuju si například sobotu, kdy jsme ony fackovací pantofle koupili.
Vlastně to vůbec nebylo v plánu. Jenomže táta se hrozně rád nechával opečovávat. Nařčení z hypochondrie odmítal, v podstatě měl k lékařům veskrze zodpovědný vztah: nikdy nešel do ordinace s tou samou chorobou dvakrát. Příznaky vždy velmi pečlivě sledoval a totéž očekával od svého okolí. Většinou mu to v zájmu zachování domácího klidu procházelo. Jednou za čas se ovšem stávalo, že maminka jaksi odmítla spolupracovat.
Stalo se to v pátek odpoledne. Párkrát to ještě zkusil po večeři, ale když pochopil, že tady se uznání nad povedenou diagnózou nedočká, zabloudily jeho myšlenky k Lékařské pohotovosti první pomoci. Myšlenky mého otce neměly zhusta daleko k činům. (Ostatně jenom díky tomu jsem možná dneska na světě.) Mimo to - jen díky téhle prazvláštní váhavé zbrklosti jsem si leckdy užila situací, které bych ochotně přenechala komukoliv ze svých nepřátel.
Hned brzy zrána jsme se tedy vypravili na pohotovost. Pro méně obeznámené: cesta na pohotovost z malé vsi, kde jsme tehdy bydleli, do nejbližšího města v sobotu… byla slušně řečeno bez auta obtížně organizovatelná. Ale zvládli jsme to.
Na pohotovosti už to tatínek znal – doslova. Já nakonec taky. Nebylo to poprvé, co matka odmítla spoluúčast na podobné performanci. Mně to nevadilo. Chodby přilehlé nemocnice byly plné zajímavých detailů. Sotva otci přibyl v čekárně druh v utrpení, začali si s nepřehlédnutelným zalíbením vyměňovat informace o detailech svých chorob.
Přesně v tu chvíli jsem usoudila, že nastal čas vyrazit prozkoumat oblast Rentgen, sádrovna a přilehlá zákoutí. Nemohla jsem tušit, že přišedší pán zapůsobí svou prezentací natolik na tátovy city, že bude vpuštěn do ordinace přednostně. Otec pak ještě chvíli posedí, popřemýšlí nad nelehkým lidským údělem a ve chvíli, kdy já úspěšně zkoumám obsah bleděmodré skříňky v rohu malé umyvárny, rozvážným tempem odkráčí k autobusové zastávce.
Ve skříňce jsem objevila staré hadry a štos časopisů s prsatkama. V rohu blýskla divná lahvička s tekutinou, co smrděla jako Iron. Chtěla jsem ji prozkoumat důkladněji, ale v záhybu chodby se ozvaly pleskavé kroky. Nejvyšší čas se ztratit…
V čekárně nikdo. Uvnitř skřípěl protivný mužský hlas – bezpečně jsem poznala chlapa, co přišel až po nás. Vyložila jsem si to po svém. Otec má už proceduru za sebou a někde na mě čeká.
Jistěže čekal. Ovšem na autobus. Ten přijel a táta ze zvyku povídá:
Jeden a půl… v tu chvíli se zarazil.
Kdoví, zda zaklel sprostě nebo sofistikovaně. Jisté je jedno: nezbylo mu než vyrazit nazpátek a sakra rychle najít onu ztracenou půlku.
. . .
Narazili jsme na sebe u nemocniční vrátnice. Další autobus měl jet až pozdě odpoledne.
Vzal mě za ruku a šli jsme do města. Cukrárna a Baťa měli ještě otevřeno.
