Představte si sebe sama jako strážce pokladu. Poklad sám o sobě láká zloděje a podvodníky, kteří po něm hodně touží.
Když ten poklad hlídáte moc dlouho, můžete se stát paranoidní a vidět ve všech ty podvodníky a zloděje, kteří vás o něj chtějí připravit. Navíc vás ten poklad dobře živí, protože ho po částech prodáváte. Můžete si to dovolit, protože vlastníte opravdu velký a drahocenný poklad.
Tak střežíte poklad jako oko v hlavě a nedovolíte nikomu, aby se k pokladu přiblížil. Pak si usmyslíte, že přes vašeho souseda, kterého jste měl donedávna pod kontrolou, ti zlověstní zloději a podvodníci, s nimiž navíc máte špatné zkušenosti, se chystají vám ten poklad vzít.
Jste o tom tak přesvědčen, že kvůli tomu překročíte „červenou čáru“ a jdete souseda umravnit. Abyste ukázal, že dál už jít nelze a že si s vámi a vaším pokladem nikdo zahrávat nebude. Očekáváte rychlou akci. Nedávno jste si podobnou u jiného souseda vyzkoušel a vyšla vám dokonale.
Jenže najednou jste narazil. Nejde to dle vašich představ. Tento soused je houževnatější, postavil se na odpor a vy jste ho podcenil. A naopak jste přecenil svou sílu. Jistě jste poznali, že strážcem „pokladu“ je prezident Ruské Federace.
První ve válce umírá pravda. Sympatie jsou přirozeně na straně napadeného, navíc ukrajinský prezident je zdatný „youtuber“ a působí sympaticky. Víme o něm, že je původně herec, a ti jak známo, umí zahrát ledasco. Vypadá to, že role prezidenta ve válce mu sedí. Žádná válka není černo-bílá, ani ta současná modro-žlutá, obvykle jsou její cíle více skryté a možná trochu jiné, než je oficiálně uváděno. Pro ty obyčejné lidi, pro ty chudáky, má válka barvu červenou. Barvu krve.
Jak dál v konfliktu, v němž si každý představuje mírové řešení jinak? Podle sebe. A potřebuje zvítězit, nebo se aspoň tvářit, že dosáhl vítězství. Pokud nedojde ke kapitulaci jedné strany, kdy si vítěz nadiktuje podmínky míru, ale skončí to jakýmsi patem, pak z toho obě strany budou chtít vycouvat tak, aby to bylo pro každou z nich výhodné, tj. aby doma mohla každá strana mírovou dohodu prodat jako své vítězství. Válka jednoho dne skončí, bojující strany se vleklým konfliktem vyčerpají a unaví. Jednou přijde na řadu i mírová dohoda.
Co je vlastně tím pokladem? Je to obrovské nerostné bohatství, s nímž se pragmaticky obchoduje. A nejde-li dosáhnout obchodních dohod s jedním, půjde to s druhým. Tak kvůli válce na Ukrajině uvalil Západ sankce. Mají Rusko bolet a doslova položit na kolena. Mainstreamová média to mají za hotovou věc, ale vypadá to spíše jen na zbožné přání. Zvlášť, když se bude obchodovat s „pokladem“ dál, jen se ten obchod přesměruje. Zdá se, že Čína, Indie a jiné země nemají zájem Rusko potopit. Pragmaticky dělají to, co je pro ně výhodné, to, co je v jejich zájmu.
Ukazuje se, že sankce v krátkodobém horizontu ubližují, ale v tom dlouhodobém spíše posilují, zejména soběstačnost a nezávislost. Rusové prodají plyn a jiné komodity jinam, jsou pravděpodobně dost soběstační, např. pšenici (pokud vím) vyvážejí.
Na kolena se s největší pravděpodobností dostane sama Evropa. Rozhodně nás bude ta restrukturalizace a transformace více bolet. Už nyní máme jednu z nejvyšších inflací v Evropě a řítíme se střemhlav plnou parou v řiť.
Tak nějaké pozitivum na závěr. Pád na dno lze aspoň přibrzdit a ze dna už se jen stoupá nahoru.
