Síla dechu

Dýchám, tedy žiju. Bez dechu nemůžeme přežít. Jakmile tělo dostatečně neokysličujeme, máme potíže. I zde narazíme na Wima Hofa.

Většina lidí dýchá mělce, povrchně. Automaticky, nevědomě. Přesto to k životu v podstatě stačí. Můžeme ale dýchat vědomě, hluboce, do břicha a využít některou z nabízených metod. Osobně jsem nejdřív zkoušel střídavé dýchání s cyklem jedné minuty, což odpozoroval dědek bylinkář (Břetislav Nový) od ještěrky. Tak nebylo to špatné, ale nikam mě to neposunulo.

Až pak jsem narazil na dýchací metodu Wima Hofa a rozhodl si ji vyzkoušet. A u toho jsem vydržel. Provádím to v klidu vleže a trvá to tak čtvrthodinku a vlastně mě to přivede do takového meditačního klidu, příjemného mravenčení v prstech a tepla, že pak už jen poděkuji nahoru (Bohu) za dary a radosti života a poprosím o ochranu svých bližních, svou vlastní, a od místa, kde žiju, postupně přejdu k celé planetě.

Ta základní Wimova metoda je dýchat 30-40 hlubokých nádechů nosem a výdechů ústy, pak při výdechu zatajit dech na 1 minutu (počítám do 60 až 70), pak se jednou nadechnout a vydechnout, následně nádech a při tom nádechu zadržet dech na 15 sekund a pak vydechnout. Toto je jedno kolo a mělo by se zopakovat celkem 3x.  Dýchám takhle (skoro) každý večer, většinou po 15minutovém cvičení. To vynechávám, když cvičím v sokole, hraju squash, nebo přes léto fyzicky makám na chatě či zahradě. Protože však nemakám pořád, zbyde mi čas i chuť na to cvičení (stačí vynechat večerní zprávy).

Začal jsem s tím vším díky Covidu. Nemohlo se cvičit v sokolovně, hrát squash, plavat v bazénu. Tak jsem prostě chodil ven, začal cvičit doma večer a dýchat místo děsivých covidových zpráv. Měl jsem své pochybnosti a než abych se děsil, či spíše vztekal vždy, když v televizi vystupovali Svědkové Covidovi, to jsem si radši zalezl do pokoje a věnoval tu necelou hodinku sám sobě.

Po čase už mi zprávy nechyběly vůbec a na cvičení a dýchání jsem si zvykl. Ono to dýchání také zklidňuje a tím snižuje stres (a že ho s Covidem bylo) a také zvyšuje výkonost. Wim Hof ve své knížce radí, jak dýchat a potom udělat třeba třicet kliků. To normálně neudělám, po tom, co cvičím v Sokole a pak doma, jsem na těch pěti, maximálně deseti. Nicméně jsem to vyzkoušel podle Wima a po rozdýchání jsem těch 30 kliků dal.

Je fakt, že respirátor jsem nosil nerad, špatně se mi přes něj dýchalo, roušku jsem snášel líp. Ta se navíc dala lehce (pohodlně) strčit aspoň pod nos, tak jsem mohl dýchat a zároveň chránit druhé před kapénkami z úst při kýchání. A venku jsem dýchal svobodně s výjimkou těch prvních týdnů, ale to jsem měl hadrovou roušku, která mi tolik nevadila. Ve městě jsem chodil s rouškou pod nosem, mimo něj pod bradou. Prostě svobodě dýchání jsem dával přednost před ohrožením virem.

Nakonec se snad ukázalo, že to moc k ničemu nebylo. Ale to mi bylo stejně jedno. Dýchám, většinou mělce, povrchně, běžně, ale aspoň jednou za den (úplně každý den v měsíci mi to nevyjde), si užiji vědomého, hlubokého dýchání podle Wima Hofa a má to na mě blahodárný účinek.