Proč se děje, co se děje a kdy se to změní?

Odpovědět na otázku mohu jedině tím Sokratovským „vím, že nic nevím“. Mentálně analyticky můžeme za použití logiky přinášet různé argumenty a úhly pohledu. Ale nikdy nebudeme mít ten pohled celistvý.

Vidíme důsledky, které válka přináší. Víme, kdo zaútočil a kdo se brání. Na straně obránců je jasněji, byli napadeni, jsou v právu, našli odvahu se bránit. Zaslouží za to náš obdiv a naši pomoc. Zejména tu humanitární, ta je vidět a jde skutečně od lidí k lidem. V těžkých chvílích vyplouvá na povrch lidskost.

Navíc jsou tu ty naše historické zkušenosti: Mnichov 1938, okupace německá za 2. světové války, vpád vojsk v srpnu 1968 a okupace sovětská.

Co však strana agresora? Proč to udělal? Možná by ta otázka měla znít spíš „jak to, že to udělal?“ Pochopit to asi nedokážeme, přestože se komentátorů a vysvětlení objevilo bezpočet.

Můžeme jen spekulovat o důvodech. Strach z NATO? Strach z konce vlády? Psychopatie a/nebo spasitelský syndrom? Aneb já (velký Putin) spasím a zachráním Velké Rusko a zároveň zničím naše nepřátele?

Putin definoval své geopolitické zájmy, své sféry vlivu (chce ovládat bývalé sovětské republiky prostřednictvím Moskvě blízkých režimů). Západ dle jeho přesvědčení překročil nepřekročitelné hranice a on už neměl kam ustoupit. Jen se brání a nejlepší obrana je přece útok. Vím, je to spekulace. Kdo ale ví, co se honí ruskému vůdci v hlavě, jaké jsou jeho skutečné cíle a co ho motivuje?

Dokáže ještě chladnokrevně uvažovat (byť poněkud bezcitně) anebo už vůbec neuvažuje a je citově rozhozený, tudíž nepředvídatelný? To by měli vládci Evropy znát, aby věděli, jak s ním komunikovat a co by měli vyjednat. Měly by to být podmínky míru. Čili za jakých podmínek a záruk přistoupí obě strany na kompromisní mír, a to co možná nejdříve. Mír je přece v zájmu všech lidí.

Co nám vlastně překáží, abychom my lidé žili v míru? Šílení vůdci? A kde a proč se vzali? A proč jsme jim odevzdali svou moc nad námi? Proč nám neslouží, ale naopak nám (většinou) panují? Jaké jsou naše viny a hříchy?

Neuvědomujeme si, že co sejeme, to sklízíme? Sejeme-li nenávist, sklízíme nenávist. Projevujeme-li laskavost, sklízíme díky a lásku. Dokážeme-li odpustit, odpouštíme především sami sobě, protože už se neužíráme křivdou, nenávistí, propustili jsme bolest.

Máme šrámy na duši, a ještě si další přidáváme. Což to zkusit jinak. Pokusit se z duše vymést ten svinčík, převzít za svůj život odpovědnost, vzít si svou moc zpět. Proměnit „vodu“ ve „víno“. Strach a lítost přeměnit na odvahu a soucit. To nás dnes učí Ukrajina. Jsme sjednoceni. Ale hlavně PROTI NEPŘÍTELI, kdy se sjednotíme pro MÍR, nenávist nahradíme Láskou a přestaneme žít na úkor druhých a přírody?  

Jsme odděleni od přírody, realitu častěji nahrazujeme virtualitou. U biologa a filosofa Stanislava Komárka jsem se setkal s definicí „čtyř oddělení“: Oddělení sexu od rozmnožování antikoncepcí. Oddělení zaopatření ve stáří od počtu a kvality dětí, a to penzijním systémem. Oddělení obživy od práce sociálním systémem. A oddělení mezilidských kontaktů od přímého setkávání. 

Vše bylo vymyšleno a zavedeno s dobrými úmysly. Ale nějak se nám stále více a častěji proměňuje ten dobrý sluha ve špatného pána. Ještě jsme jako lidstvo asi ten nepořádek z duší pořádně nevymetli, nepřevzali za svůj život odpovědnost a nezbavili se egoismu. Tohle není o psychopatických egoistických vůdcích, zbabělých a chamtivých elitách, to je o nás samých. Začít se změnou musíme každý u sebe. Znáte to: „změň sebe a změníš celý svět“.

Odvážný (a doufám, že i rozvážný) ukrajinský prezident mění starý svět. Dosud jsme byli v tom starém světě zaklíněni, protože jsme na něj navyklí a odmítáme se jej pustit. Nyní jsme k tomu válkou nuceni. Rozpoutání války je svým způsobem obrana starého systému, vítěz píše dějiny a poražený plánuje pomstu. Nenastal čas z tohoto kolotoče už vystoupit? Co když se píše konec (starých) dějin a zároveň začíná úsvit nových dějin?

Začněme psát nové dějiny. Máme to ve svých rukou. Každý snad může přiložit ruku k dílu.