Podělali jsme to, promiňte

Dovedete si představit, že by něco takového řekla např. vláda? Že by přiznala, že to nezvládá, nerozumí tomu, neví, co má dělat a nejradši by skončila a předala to někomu jinému?

Může to vláda vůbec udělat? Může na to dokonce jenom pomyslet? Co ji v tom brání? Slib, který někomu (v pozadí) dala? Strach z přiznání chyby? Vlastní přesvědčení, že to naopak zvládá a že se vše přežene? Ano, jednou se to přežene a ten, kdo to přežije, na to bude vzpomínat.

Co vede lidi k tomu, že se drží svých funkcí, své moci, ikdyž sami vidí či cítí, že to nezvládají? Může to být strach přiznat své selhání. Nebo jde o tzv. lhaní si do kapsy čili nalhávám si, že situace není tak špatná, že tuto výzvu zvládnu, že za mnou lidé stojí. Jistě, každý máme nějakou tu skupinu spřízněných duší.

Můžeme mít i přehnané sebevědomí pramenící z naší sociální bubliny, kde nás všichni chválí a říkají nám, jak to děláme dobře.

Byli jsme jako lidé degradováni na lidské zdroje. Dosloužils, najdeme si jiný zdroj. Systém tě už nepotřebuje, systém tě vyplivne. Nebo mu nestačíš a odepíšeš se sám.

Nebo mu prostě nechceš stačit a přemýšlíš, jak odejít, jak nebýt bio-robotem, jak zůstat lidskou bytostí. Skoro donkichotsky se bráním stát se příslušníkem QR sekty. Definuji se jako chyba v matrixu, nejsem z technologického SMART vývoje nadšen, dělá ze mě debila. Možná je lepší být digitálním debilem, protože mi naopak nehrozí digitální demence (bude mi stačit ta stařecká).

Umění včas odejít. To se mezi českými politiky moc nenosí. Svého času to dokázal Miloš Zeman, který po premiérování odešel do předčasného důchodu. Pak chtěl být prezidentem, ale to mu zhatil Parlament v čele s jeho spolustraníky. Pak 10 let odpočíval na Vysočině a v roce 2013 se stal prvním přímo voleným prezidentem.

Přežili jsme pět let a těšili se, že už kandidovat nebude. Ale nějak se mu tam zalíbilo, kumpáni ho přemluvili, a tak nás „oblažuje“ dalších pět let. Naštěstí posledních. Kdysi nám ukázal, že politik může umět včas odejít, potom ale popřel sám sebe a stal se směšnou figurkou, která podruhé nedokázala využít možnosti odejít včas.

Mám také podobné dilema. Na konci roku mi končí první volební období. Mám toho dost a docela rád bych odešel. Dokonce bych mohl být volbou odejit. V tomto mám ale smůlu (štěstí?), že o moji funkci není zájem. Mohu odejít sám? Jistěže mohu.

Musím však počítat s následky. Musel bych na pracák, či si najít jiné zaměstnání, jinou obživu. Nemám ještě nárok na předčasný důchod. Navíc mi je tady celkem dobře, malý kolektiv, sám si to řídím a práce mi dává smysl, kromě tedy těch nesmyslů byrokratických, jimiž jsem obtěžován.

Tak se držím původního plánu. Najít v průběhu pár let někoho, komu to budu moct předat, abych mohl odejít s klidem, že jsem toho moc nepodělal, spíš, že se mi (díky spolupráci s dalšími lidmi) i něco podařilo.

Znáte to o těch lidských plánech? Těm se Bůh jen směje. Protože obvykle je všechno jinak, než si plánujeme. Ono to vypadá, že se dříve podělá celý systém a výhodu budou mít ti, co se z toho nepodělají.