Neumíme spojovat protiklady ...

... ani tady na blogu. Případně tady v diskusi už vůbec ne. Několik jinak docela milých lidí tu před časem napsalo celkem čtivé články, z jejich úhlu pohledu jistě pravdivé.

Dotkli se vášnivého tématu, tedy tématu, které vzbuzuje vášně a je emočně vypjaté. Přiznávají se k obdivu k Václavu Havlovi. Je to jejich srdeční záležitost. Opravdu to z těch článků sálalo.

Vzpomínám na dobu, kdy jsme byli rozděleni na „havlovce“ a „klausovce“, každý měl své preference, ale příkop byl mělký, lidé více chápali, že každý z těchto pánů představoval jednu stranu mince a vzájemně se doplňovali. Protože idealismus bez pragmatismu a zároveň pragmatismus bez idealismu jsou extrémy.

Je to jako tělo bez duše a duše bez těla. Jistě duše bez těla fungovat může, ale ne v této naší dimenzi. Někdo je víc pragmatický, někdo víc idealistický a řekněme, že optimální stav je stav vyrovnaný. Rovnováha je daná buď velkým středem a malými extrémy (Gaussova křivka), nebo dvěma velkými polaritami.

Tam jsme dnes. Skoro by se řeklo, že kdo miluje Václava Havla, musí nenávidět Babiše, Zemana, Klause, ... a naopak. Václav Havel musí být buď bezvýhradně milován, nebo nenáviděn. Nepřipouští se nic mezi tím. Černo-bílý svět, je svět idealizovaný, přirozený je svět rozmanitý, barevný, nebo s různými stupni šedi.

Když za něco VH uznávám, obdivuji, ale za něco jiného ne, mám k němu vztah spíše vlažný, jsem špatný člověk? Totéž, když odmítám nenávidět Zemana, Babiše, Klause, protože na nich najdu i některá pozitiva, jsem taky špatný, že. Jak nějaká pozitiva vůbec mohu najít?

V každém je přece aspoň něco dobrého. A dopředu nevíme, jak se události vyvinou a to, že to zrovna nevyhovuje mé představě, nemusí být celkově na škodu. Někdy se naučíme více ne od těch lidí „hodných“, ale spíše „zlých“. Výše uvedené lidi nemusím, neinspirují mne, ale proč bych je měl nenávidět? Abych se zařadil do té správné skupiny? Extrémně vyhrocené skupiny lidí jsou mi lhostejné, čili nemám rád fanatiky, ať jsou z jakékoliv strany.

Platí zákon akce a reakce, chcete-li rčení „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“. Když se moc tlačí na pilu, hrozí, že se zlomí, nebo aspoň nebude správně řezat. Nelíbí se mi, když se posuzuje dvojím metrem, stejná věc je jednou dobrá, jednou špatná, záleží, kdo je aktér, ne, co se stalo. Dát facku tomu, kdo stojí na špatné straně je dobrá věc, když naopak dostane facku ten dobrý, je to zločin.

Václava Havla mám v úctě a neplivu po něm. Fenomenální začátek – disident a první léta prezidenství, pak už trochu rozpačitý konec. Jako umělce dramatika jsem ho moc neznal a přiznám se, že při jeho filmovém „Odcházení“ jsem od televize po zhlédnutí asi 3/4 filmu odešel. To je ale mé vnímání, nemusíte s ním souhlasit, ale můžete ho respektovat. Nicméně se za pana Havla nepotřebuji schovávat a považuji jeho „zbožštění“ za medvědí službu jeho odkazu. Říkám tomu kim-ir-senizace.   A myslím si, že by sám nechtěl být uctíván jako severokorejský Kim-ir-sen, zakladatel dynastie Kimů a KLDR.

Malý Čecháček Ticháček upřednostňuje Havlíčka (KHB), též Jana Amose Komenského, Jana Husa, svatého Václava a praotce Čecha. Když k tomu doplníme babičku Boženy Němcové máme tu celé „České nebe“ pohromadě. Chybí jen Jára Cimrman.   

V tom novodobém českém nebi má Václav Havel jistě své místo, ale není tam sám a jsou tam i lepší. A bohužel přibývají.