Díky, krása.

Jen mě napadá, že bych ráda ke konci života žila bez záporů, protože podvědomí, které jistě myslí vládne, přirozeně zápor neslyší a nepřijímá. Z toho plynou pro život člověka širokosáhlé důsledky. Mám vyzkoušeno, že když už všechno v sobě niterně přijímám, není nic, co bych chtěla "nemuset".

Život/vesmír sám mi k nohám posílá přesně to, co potřebuju. I když to někdy ještě bolí...😉

Chtít nemuset. To je hezké spojení. Musím zní tvrdě, mám (povinnost) je o něco měkčí, měl bych je ještě jemnější. Měl bych ještě pracovat vč. té otravující nesmyslné byrokracie, která k té práci patří. Ale nemusím se tím trápit, nemusím být první, kdo tu blbost bude řešit a nemusím se z toho dopředu podělat. Ono se to ještě může změnit a nakonec to nemusí ani být vůbec důležité. jsou věci, které změnit nemohu, ale jak na to budu reagovat už je moje záležitost.

Pět slov: nemusím číst, ale chci. Díky.