Jsou Pro-něco a Proti-něčemu. Jsou to předpony dělící. Ony za to ani nemohou, to my s nimi zacházíme a dáváme jim význam. Doba digitální, doba ajťáků, doba jedniček a nul.
A jsme v tom. Ani nemohu napsat, kde jsme. Doba před každého z nás staví výzvy. Zdá se, že je to všechno v módu „buď a nebo“, ano/ne, pro/proti. Jako by ani neexistoval prostor pro nějaké „ano, ale“, pro něco mezi, nebo i pro „nevím“.
Když se o něčem hlasuje, jsem pro, nebo jsem proti, příp. jsem se zdržel hlasování. Obvykle bývá předpona „pro-“ výraz pro pozitivní odezvu a „proti-“ pro negativní. Přesto to může mít naprosto opačné významy. Např. „proti-ruský“ bude vnímáno velkou častí společnosti pozitivně, být „pro-ukrajinský“ je považováno za samozřejmost (jde přece o soucit s napadeným a podporu toho, kdo se brání).
Ego (a možná také náš pud sebezáchovy a přežití) nám velí vybrat si (zdánlivě) výhodnější a pohodlnější stranu. Což je strana konformity. Ta má své našeptávače: věř nám, poslechni nás, vydej se za námi a pojď s námi, dělej, co ti řekneme, my to s tebou myslíme dobře. S námi jsi na straně dobra.
Jenže se obvykle neláká jen na naši stranu, ale haní se i druhá strana: uvědom si, že to jsou ti zlí, my jsme ti hodní, s nimi se nebav, jsou to naši nepřátelé, které musíš nenávidět.
A jsme u toho. Proč nenávidět? Nenávist nás sžírá a tím trpíme my sami, především naše duše. To je náš maják, náš vnitřní kompas, který obvykle ví své. A chřadne, když jdeme proti ní, když uzavřeme své srdce. Když se bráníme lásce.
Nenávist je vlastně nedostatek lásky. Duše žije z lásky a má obvykle vybráno. Lásku. Té dává přednost před nenávistí, míru před válkou. Mysl kouzlí neuvěřitelně: „Chceš mír? Pak jsi ruský válečný štváč“. „Nechceš posílat zbraně na Ukrajinu? Pak si nepřeješ mír“. „Jsi málo pro-ukrajinský, musíš být pro-ruský“.
To svou „pro-ukrajinskost“ a zároveň „proti-ruskost“ musím dokazovat? Proč? Abych se cítil líp? Aby všichni viděli, že jsem na té správné straně barikády? Abych se někomu zalíbil? Z toho už jsem dávno vyrostl. Co si o tom, kdo myslí, je jeho věc.
Nemusíme spolu ve všem souhlasit, to ani nejde. Nemusíme se však nenávidět, můžeme se respektovat, nebo aspoň tolerovat. Tedy aspoň v zemi, kde válka sice není, ale samozřejmě nás ovlivňuje, ovšem my ještě navíc válčíme sami se sebou.
Spojit se totiž můžeme jedině přes svá srdce. Média, reklamy, zákony a vlády nám v tom nepomohou. V tom nám pomůže pouze lidskost. Lidskost vychází ze srdce. Nelidskost vychází ze strachu, z mozku vymytého jednostrannou propagandou.
A ještě geniální a jednoduchá definice svobody: svoboda je v tom, že něco nemusím, ne že něco smím. A když někdo říká, co musíme a nesmíme, tak to o svobodě není, to je o pravidlech. Lidskost pravidla zpravidla ani nepotřebuje, protože je upřímná, pravdivá, čestná, pokorná a laskavá sama o sobě.
