Nejen o inspiraci

Inspirace je lékařsky vdechnutí, v běžné řeči znamená nápad, vnuknutí, tvořivé nadšení. Souvisí s ní naše vnímání, také intuice. Člověk se inspiruje k tvorbě, ale i ke změnám v životě, zkrátka inspirace nás provází celý život.

Nejprve k nám přichází vzory a autority. První bozi na světě, které máme, jsou naši rodiče. Jak postupujeme životem, přicházejí kamarádi, spolužáci, učitelé. Pak sportovci, umělci, vědci, kazatelé, filozofové.

Autority posloucháme, nebo je poslouchat nechceme, příp. svůj přístup během života přehodnotíme.

Pozitivní motivace: chceme být jako oni, dokázat to, co oni, negativní stránkou může být vnucování, může to vést k závislosti, nebo naopak k odporu, rebelii.

Celý život se učíme, nejprve jako malé děti nápodobou, hrou. Později přijde na řadu sebevzdělávání a člověk se účastní kursů, přečte si nějaké knihy, prozkoumává internet (články, videa). vše je podřízeno cíli: vědět, znát a naučit se, umět.

Člověk se setkává s filozofií a zkoumá výklady světa, poznání, víru. Přemýšlí, získává názory, postoje, úhly pohledu. Setkává se i s manipulací.

Měl by se setkat i s vírou, nadějí a láskou a nějak se s nimi vyrovnat, během života se i častokrát mění přístupy. Na základě prožitků, zkušeností.

Člověk se setká i s moudrostí, obvykle s moudrostí předků ukrytých v moudrých rčeních, nebo v citátech moudrých lidí.

Uveďme si pár příkladů: žádný strom neroste do nebe. Co kdo zaseje, to sklidí. Nad nikoho se nepovyšuj a před nikým se neponižuj.

Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce hledá důvod. Nečiň druhým to, co nechceš, aby činili druzí tobě. Žij a nech žít!

Jan Werich kdysi řekl:

Na jedno jsem vždy věřil. Že nás pánbůh udělal všechny stejné. Jeden je bílý a druhý černý. Jeden je krásný, anebo poďobaný od neštovic. Ale všem je nám zima, když venku mrzne, a všichni se potíme, když praží slunce. A všichni musíme dýchat, abychom se neudusili.

Nikdo si nesmí myslet, že je něco víc nebo lepšího než ten druhý. Možná že toho má víc v makovici, možná že nosí lepší košili, že má šikovnější ruce, možná že má větší bicepsy.

Ale tohle všechno ho jenom zavazuje, jenom zavazuje, aby toho udělal tím víc. Tím víc pro ty s menšími bicepsy a s horší košilí.

Jenže tomuhle můžou věřit a rozumět jenom ti z lidí, kteří mají rádi lidi.

Polarita: svět je vlastně takový „magnet“, plus a mínus, pól – protipól. Vše má svůj opak, rub a líc, každá mince má dvě strany. Pravda a lež. Dobro a zlo.

Jenže je to relativní a dá se na to dívat i z různých úhlů pohledu, úrovní poznání a moudrosti. Např. je známa relativita dobra a zla: „cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly“ a „všechno zlé je k něčemu dobré“. Někdy je lepší říci „milosrdnou lež“ než „krutou pravdu“. Jak na polaritu? S nadhledem, humorem a moudrostí. Snažit se o rovnováhu, harmonii, soulad.

Jak tedy inspirovat? Být sám sebou, na nic si nehrát, nepřetvařovat se. „Vyzařovat“ energii, ale nikomu svůj pohled nevnucovat. Kdo bude chtít se nechat inspirovat, ten si to najde.

Základem je prostě být a tvořit.