Končíme, nic novýho nerozjíždět!

Název jsem si vypůjčil od Cimrmanů a souvisí s mým blogem. S tím nekončím, ale nejspíš jej omezím. Jednak přichází jaro a léto, budu více venku a od počítače, a jednak mne docela přestává bavit.

Hřiště se poněkud zúžilo a já jsem si rád hrál na širokém hřišti. Širokém tematicky, občas jsem zde řešil společenské nešvary či politiku, občas si zafilozofoval, někdy si pohrál s jazykem, někdy jsem zvěčnil prožitý příběh, jindy naopak napsal nějakou mystifikaci, úplnou kravinu, občas jsem se potřeboval vypsat ze smutku či vzteku (zvláště u Covidu), občas se tu pokochal přírodou a vzdal jí hold.  Pochlubil jsem se i fotkami (najmě z fotopasti).

Cestu k mému blogu si našlo celkem přes půl milionu čtenářů (samozřejmě za celou dobu mého psaní). Píšu tady sedm let. Sedm let života. Života v měnícím se světě, kdy změny nabraly nebývalé tempo a byly naprosto razantní, zejména roky s Covidem 2020, 2021, ale už roky předtím s politickou korektností a v současnosti s (dříve naprosto nepředstavitelnou) reálnou válkou.

A doplňme i cenzurou, která i tady zužuje to hřiště ke hraní. Můj přístup ke svobodě slova je „širokopásmový“, určitá omezení chápu, ale některá už mi připadají přes čáru. Ten, kdo překročí „nastavenou hranici“, je ze hry vyloučen.   

Myslím si, že čím dál častěji bych s tou posunutou hranicí měl problém. Dnes je tak strašně jednoduché se někoho dotknout, někteří si na sebe vztáhnou i nevinný text, nehledě na občasný můj sarkasmus a ironii. Pak je tu i vyšší level, který bych nazval „kdo nepíše s námi, píše proti nám“, tak se stanete „černou ovcí“ velmi rychle jenom kvůli tomu, že málo „tleskáte“ a „máváte“. Není nakonec povinnost se ke všemu vyjadřovat, existuje i právo mlčet. Tak ho v určitých tématech využiji.

Z mediálního prostoru byly vyloučeny „dezinformační weby“. Jistě byl mezi nimi i „hnůj“. Osobně jsem znal jen dva a na tom jednom, který v té první osmičce snad ani nefiguroval (ale je také vypnutý), snad žádné proruské články ani nebyly. Za to tam ale byly alternativní či kritické názory na Covid, EU, Green Deal apod. Jen připomínám, že vždy byly režimům nepohodlné informační zdroje, za Protektorátu „Rádio Londýn“, za komunistů „štvavé vysílačky“ Hlas Ameriky a Svobodná Evropa.

Můj blog zůstane teď tak trochu ladem. Asi se na něm sem tam něco urodí, když přijde nápad a bude mimo témata, hlídaná bedlivým okem cenzora. Takže zůstane hlavně „fotopast“, nějaká nevinná ptákovina a něco osobního.

Nazývejme to pravými jmény, blog bude nadále „autocenzurován“ a tudíž mnou méně využíván. Možná se ale mýlím. Třeba opuštění politických a společenských témat (zejména těch každodenně přetřásaných v mainstreamu) přinese určité uvolnění, další inspiraci, zážitky a nakopne mne k dalšímu psaní, nebo taky ne. Nechme to koňovi. 

Když se vrátím k názvu blogu: končím s tím, co mne nebaví a kde bych se pohyboval nejspíš na hraně.

Dávám přednost „autocenzuře“ ve smyslu raději to ani nenapsat (nebo nepublikovat), než přemýšlet, jak to napsat, abych vyhověl. Nikdo mne za psaní blogů neplatí, píšu, jak to cítím a jak mi zobák narost.

Nekončím se psaním toho, co mne baví, tj. hrátky s češtinou, zážitky z přírody vč. úlovků z fotopasti, příběhy z kategorie to nevymyslíš, osobní výlevy. Celkem mne bavila i občasná „provokace“ amatérského politického komentátora s trochu odlišným úhlem pohledu, jenže za válečného nouzového stavu je to dost nebezpečná úchylka, tak se ji budu snažit držet autocenzurou na uzdě.