Jsme to, co jíme, myslíme a děláme

A začíná to být čím dál tím víc vidět. Samozřejmě anorexie (extrémní vyhublost) a (až morbidní) obezita je vidět na první pohled. Na jedné straně se nejí téměř vůbec, příp. se k tomu i přehnaně cvičí.

Na druhé straně jde hlavně o příjem nezdravých jídel, zejména cukrů a tuků (hodně v tom jedou fast foody, sladkosti, cola, apod.), přejídání se a téměř žádný pohyb.

Nejen vzhled, který je nejvíc vidět, ale také myšlenky, city a činy se projevují. Jsou vidět dokonce i na těle, známe „dobrosrdečné“ vrásky kolem úst a očí, laskavý úsměv, veselé šibalství v očích.

Ne nadarmo se říká, že oko je do duše okno. V očích je vidět i strach, ustrašenost, vyplašenost. V dnešní době pandemie mnohem častěji, protože mimika obličeje zůstává často skryta pod rouškou. Tak jen z očí, co jsou nad ní, lze něco vyčíst. V případě, že se do nich vzájemně podíváme.

Myšlenky, pocity i činy se nám vepíší do projevů těla. Může to být např. chůze, někdo chodí energicky, vzpřímeně, zvesela, radostně, jiný se sotva plouží, je shrbený, jako by nesl celou tíži a trápení světa.

Neverbální komunikace o nás mnohé prozradí. Jsou lidé, kteří vyzařují pohodu a klid, sebeúctu i sebevědomí a naopak lidé, kteří vyzařují nejistotu, strach, nízké sebevědomí. Když to člověk pozoruje, většinou to odhalí.

Laskavý člověk se snaží tomu nejistému, vystrašenému pomoci, člověk agresivní (často též sám sebou nejistý) se snaží situace využít, dokázat si svou převahu.

O neverbální komunikaci, držení těla, postojích, výrazu, bylo napsáno mnoho knih. Člověk se neverbálně vyjadřuje jaksi mimoděk a často se tak prozradí i případná přetvářka. Je však potřeba si toho všímat, příp. umět toho druhého (s kým komunikujete) vyvést z míry, kdy bude muset opustit předem připravený scénář a improvizovat.

Ti, kdo ovládají telepatii, čtou myšlenky. Dokonce se sami dokážeme „naprogramovat“. Existují dva hlavní ovládací programy: strach a láska. Pokud naše myšlenky ovládá strach, ovládá i naše činy, prožíváme utrpení, cítíme se mizerně. Pokud se zaměříme na lásku, vstupuje do našeho života radost, spokojenost.

Nejtěžší je zbavit se strachu a návyků, sám sebe přijmout, přestat řešit domnělé křivdy, přestat hledat viníky svých nezdarů, přestat řešit, co si o mně myslí druzí. Opustit roli oběti a odpustit sobě a ostatním.

Pokud se pro tuto cestu rozhodneme a překonáme program strachu, může přijít pocit prázdnoty a pak máme šanci ten vyprázdněný „software“ strachu naplnit „softwarem“ lásky a tím se „přeprogramovat“.

Dokážete si představit, že byste se potkávali jen s lidmi laskavými, usměvavými a ustrašení škarohlídi by vám zmizeli ze života? Je to lákavá představa, ale vy si ji nepřipustíte, protože žijete v programu „strachu“, tj. každý je pro vás sprostý podezřelý, může vám ublížit, okrást vás, zkrátka lidem nevěříte.

Hlavně nevěříte sobě a věříte zprávám. Zkuste si začít věřit a o předkládaných zprávách zkuste zapochybovat. Proč jsou plné negativity? Protože si to přejete? Nejspíš ne, přejete si žít v klidu a míru, být zdravý a šťastný. A díváte se na zprávy? To je přece protimluv. Zprávy plné strachu, krve, nepřátel vás učiní šťastným a spokojeným?

Ne, jen podpoří váš program strachu. Konzumujete zprávy plné strachu a jste z toho nešťastný. Jste to, co „jíte“ a nemůžete to „strávit“. Tak se zprávami nestravujte, třeba si zacvičte, poslouchejte hudbu, čtěte knížku, hrajte si s dětmi, povídejte s partnerem, jděte se projít, .... zkrátka dělejte něco, co vás baví a způsobuje vám radost.

Místo zpráv jste získali téměř hodinu času denně pro sebe. Času pro lásku. Kdyby to tak dělali (skoro) všichni, učiníme svět laskavějším. Je třeba začít u sebe, stát se „sebe-vládcem“ svého života a přemýšlet nejen o tom, co jíme, ale i o tom, co si myslíme a co děláme. Stačí si vzpomenout na moudro předků: „kdo s čím zachází, tím také schází“.