Vzpomínáte na rok 2015 a migrační vlnu z válkou postižené Sýrie? Ta vzbudila u místních obyvatel spíš odpor než nadšení. Bylo to dáno především tím, že pocházeli z jiného civilizačního okruhu, jiného náboženství.
A také tím, co bylo vidět na západ od našich hranic. Muslimské komunity se integrovat do společnosti moc nedokázaly a v Západní Evropě vytvořily svou paralelní společnost založenou na islámském právu a náboženství.
Dnes tu máme jinou migrační vlnu. Vlnu lidí strádajících válkou v Evropě, lidí z našeho civilizačního okruhu, křesťanské civilizace, převážně žen a dětí. Ukrajinci jsou navíc i jazykově blízcí, tvoří u nás poměrně početnou menšinu, která nám pomáhá vytvářet hodnoty a vlna solidarity a podpory je neuvěřitelná. V podstatě spontánní. Ono je to totiž kousek a historicky se nás to více dotýká. Vždyť malá část té velké země, která hrdě vzdoruje přesile agresora, byla po určitý čas součástí vlasti našich předků.
Nevím, zda Němci splnili heslo tehdejší kancléřky „my to dokážeme“, ale připadá mi, že my Češi to dnes dokazujeme. Většinou při katastrofách dokážeme držet při sobě a pomáhat druhým.
Proč ale k tomu potřebujeme katastrofy, krize, neklidné doby? Proč to nedokážeme i jen tak v klidu a míru? Povznést se nad běžné „žabomyší“ šarvátky umíme jen v ohrožení? Potřebujeme nepřítele, nebo katastrofu, abychom dokázali vybudit to lepší v nás?
Budeme se schopni poučit až bude po válce? Nikdo neví, jak dopadne a kdy skončí. Ale jednou jistě skončí. Nejprve příměřím, vyjednaným mírem, a nakonec snad i smírem. Povede se lidem konečně zajistit trvalý mír, nejen dočasně trvalé příměří, které se občas někde na světě pořád porušuje? Zdá se, že válka nabrala jiný směr, než byly původní představy válečného „mírotvůrce“. Jistě nečekal takový odpor a málokdo čekal, že v této zemi vyroste „přes noc“ státník, který neuhne před tanky, na rozdíl od kanadského premiéra, který se skryl před kamiony.
Tahle zlá doba tříbí charaktery. Mýliti se je lidské. Ve Vladimíru Putinovi se mnozí zmýlili. Naprostá většina známých osobností to přiznala. A to bylo moc dobře.
Přiznal jsem si to taky, nemá smysl si nalhávat něco jiného. Neviděl jsem to? Neposlouchal jsem to, co mi říkali v médiích? Naletěl jsem ruské propagandě? Ne, jen mi to neustálé mediální „hrocení“ a „černo-bílé“ vidění situace lezlo na nervy. Obzvlášť tedy covidismus a taky mi to něco připomínalo. To, co jsem už jednou zažil (Husákovu normalizaci), a začal jsem tak nedůvěřovat médiím, vládnoucím elitám, systému. Ta nedůvěra ale stále trvá. Nepřestal jsem však důvěřovat v lidi a lidství.
Co se týče invaze, prostě jsem tomu jen nevěřil. Vladimír Putin přebíral vládu v rozvrácené a ponížené zemi. Nabídl Rusům východisko a splnění touhy návratu poníženého národa na výsluní. Návratu do role velmoci (aspoň vojenské) a nabídl též iluzi zachránce a obránce národa a ruské duše.
Jistá paralela s Hitlerem tu je, ale každé takové srovnání kulhá. Putin se rozhodně déle dokázal přetvařovat a velmi zdařile namluvil světu, že se jen brání a že je dostatečně silný. Pak si asi usmyslel, že je na čase to světu předvést a tady se jeho velké ego přepočítalo.
Hlavně ale Putin nerovná se samotné Rusko. Rusko nedalo světu jen Lenina, (Gruzínce) Stalina, (Ukrajince) Brežněva. Dalo mu i hudbu Čajkovského, dramata Gogola a Čechova, romány L. N. Tolstého, Dostojevského, Puškinovy básně, Mendělejevovu periodickou tabulku prvků a mnohá jiná díla a počiny osobností umění, vědy a sportu.
