Jediná jistota je nejistota

Zvykli jsme si na jistoty, na plány a cíle, vyznáváme většinově smrádek a teploučko a bojíme se změny, hlavně se bojíme, že o ty jistoty a bezpečí přijdeme.

Nelžeme si do kapsy, o ty jistoty jsme už dávno přišli. S Covidem. Když si vzpomeneme, jak to s námi zacvičilo, co jsme si vše mohli na vlastní kůži vyzkoušet a jak nás to všechny změnilo a některé to postavilo i v rámci rodin proti sobě.

Často jsme rozpojili stará kamarádství a spojili kamarádství nová. Ztratili jsme iluze, někteří i o sobě a díky tomu se jim podařilo vyrovnat se sami se sebou nebo najít cestu ke své duši. Ale hlavně to bylo (takové zrcadlení) o druhých lidech, o kterých jsme si mysleli, že je dobře známe. Ale i oni byli překvapeni z nás.   

Najednou v této mezní situaci se projevila jak ochota pomoci (šití roušek) v počátku, tak se časem objevily pochybnosti, a nakonec i odpor proti opatřením, která části lidí připadala nesmyslná. Spolu s neposlušností se vrátilo i udávání a represe. Objevily se dvě polarity ve vztahu ke Covidu a zejména pak k vakcinaci. Dva opačné názory, které spolu přestaly vést dialog a soustředily se na boj.

Jak Covid, tak vakcína působily na různé lidi různě a postupem času se ukázalo, že nemoc byla nebezpečná zejména pro starší lidi, naopak nebyla nebezpečná pro děti a mládež. U vakcín to bylo naopak, zatímco u těch starších většinově fungovala a byla poměrně bezpečná, u mladých to s ní bylo mnohem problematičtější.

Tak jsme se rozdělili na základě přístupu ke Covidu a k vakcinaci. A z vlastní zkušenosti vím, že mě překvapilo, jak se k tomu kamarádi a známí postavili. Šokován jsem byl doslova v místním Sokole. Zdatní cvičitelé a cvičenci a žádná obhajoba cvičení a dýchání jako podpory přirozené imunity, naopak poslušně zavřená tělocvična, poslušně respirátory (i při cvičení) a v naprosté většině očkování. Byl jsem tam se svým názorem v podstatě osamocený, ale úplně sám jsem nebyl.

I bez mé aktivity na sociálních sítích (které nemám rád a nepoužívám) jsem se postupně seznamoval s lidmi, kteří mají podobné názory jako já. A také mě to u některých známých překvapilo.   

Fakt je ten, že strach byl hmatatelný. Jako je i nyní, kdy probíhá válka na Ukrajině, kdy nás čeká energetická a ekonomická krize. Strach je přirozená výbava pudu sebezáchovy, „ještěrčí“ mozek, jež přirozeně (automaticky, instinktivně) reaguje na stres: útokem, útěkem, příp. ztuhnutím (dělat mrtvého).

Jenže člověk jako tvor myslící disponuje i strachem, který si vytváří ve své mysli. Ohlíží se do minulosti a predikuje si budoucnost. A tady ten strach dokáže být záludný. Soustředí naše myšlenky na program strachu, něco hrozného se stane. Tak vám to v hlavě šrotuje, až se to opravdu stane. Proč? Protože tomu věnujete příliš pozornosti, příliš energie, nedokážete přepnout, bojíte se, a to vás stravuje. Tento strach je stresující a je to hlavně program ve vaší hlavě.

Jasně, budou horší podmínky k životu, zima může přinést různá překvapení, mohou přijít blackouty, může se omezit spotřeba energií, vypínání určitých segmentů, pravděpodobně to otřese naší jistotou v samozřejmost, že voda z kohoutku teče, že v zásuvce je proud, že mobil vždy někde dobiju, že nemohu být nezaměstnaný, protože můj zaměstnavatel nemůže zkrachovat, že nákupní centrum bude otevřené, jak jsme zvyklí, že vždy vyberu z bankomatu, …

Zkrátka jistoty padly. Propadá se i důvěra v autority a instituce vč. médií. Vše je v pohybu, mění se a budeme se muset přizpůsobit. Projevit svou životaschopnost a odolnost ve ztížených podmínkách. Kdy jindy? Nemá smysl panikařit, asi ani nemá smysl se nějak důkladně připravovat (zásoby apod.), ale má smysl s tím počítat, aby člověk, když se něco takového přihodí, nebyl zaskočen a na danou situaci přiměřeně reagoval. Život přináší různé situace, často nečekané, překvapivé, s nimiž je nutné se nějak vypořádat a platí to jak pro jednotlivce, tak pro společnost.

Český a moravský venkov si vzpomíná na svou soběstačnost a obnovují se záhumenky, shání dřevo, kupují se (či obnovují) kamna, staví komíny. Zkrátka bez ohledu na „pražské žvanění a sliby“ na venkově dají lidé ještě na své paže, sounáležitost, svépomoc, zkrátka na pud sebezáchovy a životaschopnost.

Tak se nebojme ztráty jistot a přenastavení světa, jen si přejme, aby ta naše realita byla taková, o jaké sníme, ne taková, které se bojíme a z níž máme hrůzu a jsme vyděšení k smrti. Pamatujme, že pravda osvobozuje, cenzuru potřebuje lež, odvážnému štěstí přeje a láska hory přenáší.

PS: příště publikuju blogové rozpočítadlo, tak jsem zvědav, zda to tady přežiju. Myslím, že záleží na smyslu pro humor a doufám, že se ještě u adminů nevytratil a že mi dovolí svému závazku dostát.