Hra života

Dívám se na život s vědomím, že sleduju hru, v které zároveň hraju. Ale svoji roli a zároveň i hru si určuju sám. A můžu hrát v jedné hře roli zcela marginální a v druhé hlavní.

Ve hře svého života hraje každý roli hlavní. A v této roli je zároveň i režisér a zčásti scénárista. Scénář je však proměnlivý, flexibilní a také kulisy se mění. Herec a režisér se tomu přizpůsobí. Herec hraje svou roli v životě vždy. Akorát zpočátku (v dětství) ho režíruje někdo jiný. Zpravidla rodiče, matka a otec, pak nastoupí škola (základ života v matrixu) a autority, celebrity, šéfové, partneři.

Zkrátka najde se dost ochotných režisérů, kteří chtějí tvůj život řídit. A ty zjišťuješ, že každý chce něco jiného. Matka, otec, učitelka, sourozenci, kamarádi, později šéf, kolega. Učíš se poslušnosti, ale také se učíš, co si ke komu můžeš dovolit. Seš manipulován a zároveň se učíš manipulovat, citově vydírat. Hledáš kam až můžeš zajít. Kde jsou ty hranice a zjišťuješ, že každý, kdo chce režírovat tvůj život, chce po tobě něco jiného a můžeš si k němu i něco jiného dovolit. Někoho se bojíš, jiný je ti po vůli.

Pak může přijít vzdor (často to bývá puberta) a můžeš svůj život úplně překopat, máš tendenci si rozhodovat o životě sám. Přijde dospělost a smíš si už rozhodovat o životě sám. Máš to systémem dovoleno. Někteří se toho bojí a zůstávají v hnízdě, zvláště pak, žijí-li jen s jedním z rodičů, který je navíc nechce pustit. Jiní se nemohou dočkat okamžiku „svobody“ a hned vyletí z hnízda.

Tak probíhá hra jménem život (v lidském těle na planetě Zemi), kdy tě režírují různí režiséři, zažíváš různé kulisy, různé spoluherce. A pak třeba zjistíš, že tuhle hru už nechceš hrát, že tě moc bolí ta role, že se už po nemoci nemůžeš vrátit do práce, která se pro tebe stala doslova peklem, že už nemůžeš setrvávat ve svazku s tímto partnerem, že už nemůžeš být s těmito lidmi.

Vlastně zažíváš zkušenosti a lekce. Časem zjistíš, že ses osvobodil a že ti to pomohlo změnit směr své životní pouti, přiblížilo tě to k sobě samému, získáváš nové obzory. Naučíš se třeba postavit sám za sebe, nastavit si mantinely a zjišťuješ, že režisérem svého života jsi ty sám. Není to ani tvůj šéf, není to ani tvůj partner, s ním jenom ten svůj život sdílíš a miluješ ho. Pokud si to dovolíš. Pokud začneš mít rád sám sebe, máš rád i své bližní.

Našel si pramen lásky a můžeš se o něj podělit s lidmi kolem sebe. Ale nemůžeš ho vnutit těm, kteří ho nechtějí. Postupně zjišťuješ, že jsi to ty, který rozhoduje o svém životě, o tom, do čeho bude dávat energii, kde ji (a jakým způsobem) bude čerpat a čemu bude věnovat pozornost a kam nasměruje své úsilí. Celkově jakou hru bude hrát a s kým.

Ty jsi herec své životní role, a proto se ujmi i režie svého života. Ty sám si tvoříš svou realitu. Ale tak jednoduché to není, protože máš kolem sebe jiné herce, kteří jen hrají roli jiných režisérů (těch je ještě příliš mnoho).

Čím víc lidí si začne svůj život režírovat samo a vybírat si i hry, v nichž chtějí hrát (říká se tomu přijmout zodpovědnost za svůj život), tím bude život příjemnější pro všechny.

Nemůžeme všichni hrát stejnou roli ve stejné hře, ikdyž někteří režiséři by rádi režírovali úplně všechny.