Vzájemná snaha popisovat co dělat a co nedělat je uklidňující, ze nejsme samotni v hledání.

Honzi, přemýšlím, jestli hraji a režíruji komedii nebo tragédii, ale asi je to jedno. Na každé dějství mohu pohlížet různě, stejné situaci se mohu smát tak dobře, jako mohu nad ní plakat. Zrovna včera, asi vlivem nízkého atmosférického tlaku, mě vytočila určitá věc, no a dnes se nad ní jen usmívám - protože tlak stoupá. Kéž bych byla vždycky dobrá režisérka a věděla, že každá trampota má svou mez nebo ještě lépe, trampota není trampotou, nýbrž obohacením...

Měl jsem zajímavé úterý, ráno mě to bavilo: návštěva terapeuta po dvou měsících, příjemný pokec a oficiální zjištění: dvě kila dolů, což potěšilo, pak ještě příjemné setkání. Do práce v době oběda a hned těžké jednání. Udělali jsme chybu, ale férově jsem se s nimi chtěl dohodnout, jak ji napravit. S některými to šlo, jiní to protahovali tím, že neustále poukazovali na chybu, jak jsme si to mohli dovolit a jak blbí jsme. Byl jsem vyšťavenej, ale pak mě potěšili lidi z Techemu, že není problém to přepočítat, když jim pošlu opravené náklady, což jsem udělal a asi za hodinu mi to přišlo. Tak se nálada rychle obrátila a druhý den jsem přišel ještě na jednu chybku, která to ještě celé více otočila do pozitivna. Přitom jednání jsem měl cukání se smát, tak jsem se aspoň jako idiot šklebil a usmíval, což zvláště jedna dáma nemohla zkousnout. Druhý den jsem zase trpělivě vysvětloval paní, jak jsme k jakým číslům přišli, co znamenají a jaký je výsledek. Vše se to ještě zajímavě spojilo, nejdřív dva telefony, pak paní důvěrnice, která když to pochopila, tak nejen poděkovala za vysvětlení, ale také uznala, jak je složité se v tom nejen vyznat, ale i udělat. Ve výsledku skvělý konec her minulých dní. Nicméně hra (pracovní i nepracovní) pokračuje dál.

Ano, kde jsou ty hranice? A má to nějaké hranice? Život je nejdokonalejší hra na světě. Ten, kdo ji vymyslel, musel být jistě Bůh. Je to hra na celý život, a pokud člověk pochopí, jak se hraje, pak je mu dovoleno překonávat jednu hranici za druhou. Tají se z toho dech a srdce hoří touhou zjistit, jak až vysoko se lze povznést. Vždycky jsem toužila létat z orly, ale třeba mi bude dovoleno se dostat ještě výš. Kdo ví. Těším se z vaší přítomnosti. Mějte krásný hravý den, Jane.

Mám tu nějakého šotka a nebo mě to vede k tomu, abych více psala. Objevuji po sobě stále hrubky: Oprava a stydím se: s orly