Dá se nějak pomoci českému školství?

Pomalu nám končí prázdniny a brzy začne škola. Roztočí se 10-ti měsíční kolotoč školního života. Života, který patří především dětem a mládeži, který by byl „super“, kdyby ti učitelé (příp. rodiče) tolik neprudili.

Menšina dospělých ve škole (především učitelé) by si také užívala „super“ pracovního života, kdyby nebylo těch „zlobivých spratků“, kteří se nechtějí učit. A také té narůstající byrokracie a některých „prudících“ rodičů.

České školství, zdá se, se neustále reformuje, střídající se ministři (vč. ministryň) vymýšlí koncepce, strategie, programy, státní maturity, jednotné přijímačky, kariérní řády a hitem nového školního roku je inkluze. Ale hlavně všichni chtějí peníze. A přesto zjišťujeme, že se úroveň znalostí a dovedností neustále snižuje. To se dočteme, je-li to pravda, si netroufám hodnotit. Studujících je mnohem více, než bývalo a předpokládám, že Gaussova křivka stále platí, takže ty výsledky budou zkreslené, protože často studují i ti, co na to nemají. Faktem je, že nám v současnosti chybí už generace řemeslníků a že nám školy naopak opouští profese, které nemají (dnes) žádné pracovní uplatnění.

Co s tím? Na rovinu říkám, že nevím. Nikdo neví, jaké profese budeme potřebovat za deset, dvacet let. Dovedl si někdo v době velkých sálových počítačů představit, kolik lidí se uplatní v oboru informačních technologií? Má smysl něco řízeně plánovat?

Co třeba, že by učitel nebyl státním zaměstnancem, ale živnostníkem? Pak by se asi snažil odvést práci pro svého živitele, mohla by jím být škola (školy), příp. obce, nebo rodiče. Formoval by se tak nový vzájemný vztah mezi učitelem a jeho zákazníky – žáky, studenty a rodiči. Učitel, pokud by chtěl dostat zaplaceno, by se musel snažit žáka něco naučit, zároveň by však mohl zakázku odmítnout, žáka, co se nechce vzdělávat, neučit. Taktéž dobrý student, či rodiče by si mohli učitele vybírat. Možná v omezené míře by to fungovat mohlo, nicméně zatím je to sci-fi.

Mám však pocit, že někteří by to uvítali. Je dost tristní, že některé děti nevědí, že kopřiva pálí, že plodem dubu je žalud, že kráva není fialová, apod. Mnoho věcí se dá naučit přirozeně, nenásilně, odkoukat, osahat (v přírodě) a třeba nasát z četby, či z debaty s moudrým, zkušeným člověkem (např.: vnoučata s prarodiči). Skautský oddíl často naučí víc potřebných věcí do života, než celá škola.

Rád si čtu blogy, které na aktuálně.cz občas píše Ondřej Štefl, ředitel společnosti Scio. Školu jsem si prošel ve všech rolích – jako žák a student, jako rodič a pár let i jako učitel, který do školy nastoupil po dvaceti letech odborné praxe (továrny a výzkumné instituce). Troufnu si říct, že můj nadhled a jiný přístup k roli učitele, děti ocenily. Navíc se mi „povedlo“, že ve stejném věku jako děti, které jsem učil, jsem měl i své vlastní.

V největší oblibě jsem měl tzv. férové rošťáky. Kluky, kteří blbli, neučili se, ale když bylo potřeba, tak zabrali a hráli fair play. Ocenil jsem, když kluk při písemce řekl: pane učiteli, já se na to vykašlal, nevím to, tady máte papír a pětku beru. Poctivý přístup, uznání chyby a přihlášení se k odpovědnosti. Lepší než se pokoušet to očůrat a snažit se něco opsat.

Má odpověď na úvodní otázku v názvu? Méně je někdy více, myslím tím hlavně méně byrokracie, nařizování a „násilné“ rovnosti. Naopak více svobody a zodpovědnosti všem: ředitelům, učitelům, rodičům a žákům. A více inspirace Janem Amosem. Žák hravý a zvídavý je motivovaný a chce se vzdělávat. Spokojený a vnímavý učitel dokáže motivovat a být přirozenou autoritou. A mělo by platit: když nechceš studovat, tak nestuduj a nauč se něco jiného. Můžeš být zručným řemeslníkem, kolikrát je to lepší než vydřený (či zaplacený) titul bakaláře „nevímčeho“ a 2x měsíčně fronta na Úřadu práce.