Čím vlastně trpíme jako česká společnost?

A proč? Protože nás to baví? To asi ne. Ale jsme zvyklí trpět. A také jsme zvyklí brblat. Hodně toho sneseme a necháme si líbit. Proto se nám i dobře vládne.

Trpíme snad válečnými útrapy? Ne. Tedy rozhodně ne přímo, že by se u nás bombardovalo a střílelo, ale válka nás určitě ovlivňuje. Politicky, hospodářsky a společensky.

Trpíme pod jhem nějakého diktátora? Ne. Žádného jediného velkého nemáme, možná ale tisíce těch malých, kteří by chtěli, aby se svět vyvíjel jen podle jejich představ, a proto nesnášejí, když si někdo myslí, říká či píše něco jiného, než hlásají, a tak se to snaží omezit. Hloupost a pýcha setrvává na lži, co se dříve jevila jako pravda, ta ovšem časem zmutovala a ukázalo se, že to pravda nebyla.

Trpíme pod jhem EU, NATO, USA? Nebo Ruska či Číny? Naší vlády? Spíš trpíme pýchou, přesvědčením, arogancí, egoismem, zbabělostí, chamtivostí a hloupostí vůdčích představitelů výše uvedených mocností a institucí. Proč ještě vůbec trpíme naši vládu, která nám už ani neslibuje nic jiného než utrpení? Sice je to utrpení lepší, lákavější, protože trpět zimou a hladem je rozhodně lepší než trpět v regulérní válce.

Proč vlastně lidé trpí války, když je většina nechce a jsou jim v podstatě vnuceny? Čím si je zasloužili? Jsou jen v nesprávnou dobu na nesprávném místě či nesprávné straně? Kdo chce umírat za diktátora? Kdo chce umírat za ideologii? Kdo chce takhle trpět? A proč?

Otázka by měla znít jinak. Kdo chce a potřebuje války? A z jakého důvodu? Proč se to děje? Proč si místo ráje na Zemi, děláme na Zemi peklo? Proč se neumíme domluvit, ustoupit ze svých přesvědčení? Přestože spolu názorově nesouhlasíme, tak se ani nepokoušíme se aspoň tolerovat, jednat spolu a zakopávat příkopy, překlenovat bariéry nepochopení, které máme v hlavě. Které jsme si tam nějakým způsobem importovali. Proč?

Protože nenávist? Jo. Co je nenávist? Nenávist je vlastně nedostatek lásky. My si tu lásku prostě nedovolíme, my se jí bráníme, my se jí bojíme, my ji nepovažujeme za rozumnou. Přestože většina z nás ví, že láska je povznášející pocit, že je základem prožívání štěstí, spokojenosti, klidu, míru a harmonie.

Láska není pokrytecká, arogantní, pyšná, zbabělá. To je strach. Naopak láska je vděčná, respektující, pokorná, tolerantní, milá, laskavá, soucitná, odvážná a ochotná.

Je lehké rozdávat lásku lidem, kteří jsou na ni naladěni. Mnohem těžší je rozdávat lásku těm, kteří ji odmítají, kteří se jí bojí jako čert kříže. Ale proč se o to nepokusit?  

Zvláště nyní, kdy okolo nás zuří nenávist, neláska, strach, boj a odpor. Láska umí odpustit a propustit nenávist a zlobu.

Z nenávisti a strachu člověka vysvobodí buď smrt, nebo proměna, zázrak. A tím je láska. Nechte lásku vstoupit do svého života a noste ji ve svém srdci. Postupně se zbavíte i toho utrpení a strachu, z něhož vychází. Láska je totiž samo božství. Ta jiskřička, která je každé lidské bytosti dána do vínku při zrození, nechte ji v sobě rozvinout do plamene, který „spálí“ strach a tím i nenávist.

Problém je, že to musí udělat každý sám za sebe a probudit se z hypnózy, z virtuální dokonalé iluze, která je nám předkládána jako nezpochybnitelná a nezměnitelná realita. Ale to je právě největší dogma, protože život je změna, pohyb a je třeba plout s proudem života, ne proti němu, protože to je o umírání a smrti.

To ovšem neznamená, že bychom měli strpět, abychom trpěli zbytečně a pro nějaké nenávistné ideologie, které se už zcela vyčerpaly a jen fanatičtí dogmatici je udržují při životě, aby si tak uchovali svou moc nad druhými a žili na jejich úkor a na úkor přírody. A zde je potřeba lásku doprovodit odvahou a odhodlaností.

Prostě vyjít z té ulity ven na světlo a v tom tmavém tunelu rozsvítit svou vlastní baterku. A hledat a spojovat se s ostatními baterkami, tedy přes svá srdce. Nejvíc tedy trpíme nedostatkem lásky. Pokud ji nebude dostatečný dostatek, nic moc se v našem celkovém utrpení nezmění.