Chata mne na stará kolena vyučí

Sic má kolena nejsou tak stará, vyučovat se nechávám už jen životem. Dle hesla: „neuč se, život tě naučí“. V mládí (to se tenkrát nosilo) jsem se učil, a protože na učňák jsem byl moc „chytrý“, vrhl jsem se na gympl a na vysokou.

Dnes se „učím“ tomu, co mne zajímá a tomu, co pro svůj život potřebuji. A na ta svá „zralá“ kolena zjišťuji, že by bylo dobré umět něco i rukama. Ruce (kromě klávesnice počítače) nejvíc zaměstnávám při práci zahradnické.

Z našeho pohledu je potřeba bydlení v paneláku kompenzovat nějakým vhodným prostředím přirozenějšího charakteru. Proto máme zahrádku. V místě, kde bydlíme.

Nejdříve jsme měli pronajatou zahrádku asi kilometr od domova. Byla to taková proluka mezi domy (bývalý sad), která byla rozparcelována asi na dvacet zahrádek. Přišli jsme obdělat zarostlou plochu. Omezení bylo: nic nestavět a nezasazovat velké stromy. Tam jsme zahradničili a děti vyrůstaly na písku. Nebyl tam stín a nebylo se kam schovat před deštěm.

Paní pronajímatelka zemřela, ještě dobíhala nájemní smlouva a nebylo jasné, co bude dál. Tak jsme se rozhlíželi po vlastní zahradě. Našli a koupili ji v jiné části města. Zase zarostlá „romantika“ bez elektriky. Nechali jsme si tam postavit takovou malou dřevěnou „boudu na nářadí“, aby se dalo schovat před deštěm. 

Chodíme tam „dřít“ a rádi. Sázíme a sklízíme. Vždy je něčeho víc, něčeho míň. Aby toho nebylo málo, žena už několik let pokukovala po nějaké chatě. Jen tak, nezávazně. Shodli jsme se na směru (na sever od nás), na tom, že by to mělo mít slušný pozemek, že by to mělo být rovnou obyvatelné a v našich finančních možnostech.

Mně by se ještě líbilo, kdyby v blízkosti byla trať a nádraží. Nedaleko možnost koupání, kousek do lesa a vůbec okolní příroda podmínkou. Kdyby to byla taková trochu samota a zároveň byla blízká venkovská civilizace.

Tento sen jsme si hýčkali a řekli si, že do důchodu se o to pokusíme. Směrem ke stáří se život zrychluje, děti už pomalu vylítly z hnízda a tak člověk začne myslet víc na sebe a plní si přání. Tento neskutečný sen se stal letos realitou. Sešly se věci dohromady a stal se „zázrak“. Máme malou chatku s velkým pozemkem, něco málo přes hodinu cesty od domova a začínáme makat i tady. Jsme na kraji podhorské vesnice, poblíž lokální trati.    

Bude to pěkná (ne)stíhačka, ale honit se nemusíme. Máme dost času. Pojedeme obojí zároveň, zahradu i chatu. Zahradu zkusíme obhospodařit ve všední dny v podvečer (místo zpráv a televize), na chatě se přes léto a na podzim budeme věnovat „polnostem“, které postupně upravíme k obrazu svému.

A na jaře začneme s dodělávkami chatařskými. Tak aj pochytím i něco z teho kutilství. Zatím jsem se tomu, až na nějaké drobné práce a úpravy, co jsem zvládl, úspěšně vyhýbal. Některým ryze odborným věcem, se budu vyhýbat dál, nechám si v tom poradit a nejspíš i pomoct.

Nicméně i tím koukáním se přiučím a třeba i něco zvládnu prakticky. Přinejmenším se stanu kutilským teoretikem. Nebo teoretickým kutilem?

A pro ilustraci pár fotek.