Cesta od nevědomého vědění k vědomému nevědění

Anebo také cesta od jednoduchosti přes složitost k jedno-duchosti. Když si uvědomíme, že život je vlastně cesta životem a že smyslem života je život sám, pak víme, že tou cestou získáváme zkušenosti a poznáváme život v dualitě.

Život na Zemi v hmotné 3 D realitě. Na svět hledíme očima a získáváme pohled. Pak si všimneme výhledů i vzhledů, zažijeme dohled a postupně získáváme rozhled. Tím, čemu věnujeme pozornost a energii. Někomu stačí jen ten pohled, vzhled a dohled. Kdo žije v tomto životním rozměru, obvykle má jasno. On to ví. Protože to říkali v televizi, psali v novinách, četl to na internetu, učil se to ve škole. To je nevědomé vědění. Bez otázek a pochybností, bez hledání odpovědí, bez úsilí, bez touhy po poznání, bez zjišťování souvislostí, tedy příčin a následků.

Pokud se rozhlédneme, získáme ten rozhled, spolu s ním přijdou pochybnosti, otázky a úsilí hledat odpovědi. Tak hledáme odpovědi na své otázky a zjišťujeme, že jsou buď různé (naprosto odlišné), nebo žádné (neptej se, nepátrej). Zjišťujeme, že začínáme nedůvěřovat a nevěřit jedněm autoritám a obracíme se k jiným autoritám. Tam se nám zdají jejich odpovědi, názory, úhly pohledu pravdivější, zkrátka s námi nějak rezonují a souzní. Zde můžeme spadnout do pasti. Odstraníme sice závislost na jedněch autoritách (tam už jsme se poučili a učinili poznání), ale ani si neuvědomíme, že můžeme spadnout do závislosti na jiných autoritách (guruech). Pak přijde zkušenost, lekce.

Pokud si pak uvědomíme, že se nemůžeme obracet ven, ale k sobě, dovnitř a hledat tu božskou jiskru, pak se dostáváme dál. Poznáváme, že potřebujeme ke svému životu jak fyzično (materiálno, tělo, rozum), tak spirituálno (duši, ducha, cit). Pečujeme o tělo a duši zároveň, zjistíme, kde získávat energii a jak. Postupně přijdeme na to, i jak nám to vyhovuje. Posuneme se od pohledu a rozhledu k nadhledu. Někteří i k vhledu.

Pokud jsme získali nadhled, získali jsme rovnováhu, harmonii, klid v duši. Zároveň odvahu a ochotu k činům, které jsou v souladu s naší duší (svědomím) a neškodí našemu tělu. Jsme i více vnímaví a řídíme se vědomě i svými pocity, které vyvěrají z našeho nitra, kde nacházíme v různé míře to, co nás přesahuje, kde se tvoří doslova zázraky. Pokud si to dovolíme.

Pokud si uvědomíme, že nic nám nebrání žít život jednoduše, klidně, prostě nechat se unášet proudem života, dovolit si žít v přítomnosti, tzn. ne duchem nepřítomní, nenásledovat kdejakou (zvláště negativní myšlenku či emoci), prostě jen být a pozorovat. Mě tohle nesmírně nabíjí.

Už nechci bojovat, vždyť jsem součástí celku ve stvoření, kde jsme všichni Jedno. Mohu svým radostným tvořením přispívat sobě i okolí. Život se odehrává vždy na daném místě a daném čase. Vlastně se dostávám k vědomému bytí a zároveň k Sokratovi: „vím, že nic nevím“.

Vyšel jsem z té „Platónovy jeskyně“ ven, ale tento svět nemohu vnímat svými omezenými lidskými smysly, nemám možnost ho vidět. Tento svět mohu tušit, věřit v něj a někteří mohou mít do něj vhledy. Osobně jsem zažil záblesky a dva zázraky. Tak vím, že existuje svět za oponou.

Nicméně jsem nyní na jevišti světa před oponou. A na tom jevišti se hraje divadlo. Jsou hry, které mě nebaví a nechci je hrát. Je to ta podivná hypnóza, v níž jsou většinou lidé bez rozhledu a chtějí dohled, kontrolu, bezpečí a jistoty.

Já chci hrát tu svoji tvořivou hru, vést svůj život jedno-duše. Své vědomé bytí jako chyba v matrixu. Na své jedinečné životní pouti od nevědomého vědění k vědomému nevědění.