Čas se odpoutat

Od čeho? Copak jsem něčím spoután? Nezdá se to, ale jsem. Egem. Myšlením. Společností. Sítí nekonečných norem, předpisů, zvyků. A hlavně svým strachem.

Strachem o život, strachem ze smrti, strachem o blízké. Strachem z nemoci, z nedostatku, z bídy, ze změny. Strach není cestou života, strach je cestou smrti, nebo aspoň umrtvení života. Tedy ten úzkostný strach krmený z mysli. Ten přirozený strach je život zachraňující, objeví se v reálném nebezpečí a je to „automat“, který bleskově vyhodnotí naši okamžitou reakci. Je to ten „ještěrčí mozek“, který velí k útěku nebo útoku.

Osobně jsem z mnoha strachů již odpoutaný a jsem smířený. Dovedete si představit, že existuje někdo, kdo se nic nedozvěděl o Covidu? Nebo dokonce, že někdo neví nic o válce na Ukrajině? Myslíte si, že to dnes v globálním světě přemíry informací ani nejde, se to nedozvědět?

Já si to představit dovedu. U nějakých „necivilizovaných“ domorodců v pralese. U sebe už hůře. Sice se bráním sociálním sítím, aplikacím, internetu v mobilu, ale mobil k volání, posílání zpráv a fotografování používám, dívám se i občas na televizi, internet musím používat i v práci, zejména emaily a informace z webových stránek. Samozřejmě mám internetové bankovnictví a používám platební kartu. Dokonce si „pěstuji“ blog a webové stránky.

Nedokázal jsem si dříve představit, že bych žil bez mobilu, bez internetu, televize, bez bankovního účtu a platební karty. Ale už si to představit dokážu. Jen je potřeba vymyslet jak na to. Abych přežil. Asi nejdůležitější věcí pro mne bude vzdálit se od Prahy. Těch 30 km od konce Prahy je málo, to je dnes takové pražské předměstí. Neblahý vliv Prahy se vzdáleností postupně klesá. Je to zejména přesvědčení, které reflektuje velkoměstské prostředí centrální moci bílých límečků a které je prostřednictvím centrálního vládnutí, tj. legislativy a byrokracie, vnucováno všem ostatním. V tomto případě aspoň mám kam odejít.

Tou další podmínkou by mohl být předčasný důchod. Ale vydržím to ještě těch pár let? A mám na to? Finančně asi jo, navíc jsem poměrně skromný. Co mentálně? Asi ještě ne úplně. Je tu otázka zdroje obživy, předání funkce. Chci, aby to fungovalo i po mém odchodu. Citově? Citově jsem vázán na své blízké, od nichž se „odpoutat“ nechci. Ale jinak cítím, že potřeba odpoutat se od systému u mě narůstá.

Sice nepracuji v korporátu a velím si sám, ale roste počet „průšvihů“ alias „výzev“ a za těch pár let narostla byrokracie příšerným způsobem. A to mě ubíjí.

Proto se snažím ze systému (který mi nesvědčí) postupně „odpoutávat“. Jsme totiž spoutáni jakýmisi neviditelnými pouty, které nám (resp. mnohým z nás) nedovolují se ze systému odpoutat. Máme rodný list, občanský průkaz, účet u banky, auto, televizi, počítač, mobil. Někteří mají hypotéky, nějaké dluhy. A hlavně je to práce, zdroj obživy většiny z nás.

A teď se od toho všeho „odpoutejte“ a zažívejte svobodu a radost. Že je to těžké? Ano, je. Svoboda často přijde právě s tím odpoutáním se, kdy děláme věci „nerozumné“, třeba v době zamilování se, nebo si prostě hrajeme jako malé děti a z té hry máme i radost. V životě můžeme spousty věcí ovlivnit sami a záleží na nás čemu všemu chceme věnovat svou pozornost a energii. Část té pozornosti věnuji své práci (obživě), ale mimo ni se věnuji sobě a svým blízkým. V té době jsem zpravidla víc od systému odpoutaný a také pro něj méně viditelný.

Ono už takhle jsem málo viditelný, protože nelezu na sociální sítě. Veřejně virtuálně sdílím jen tento blog, své webovky a samozřejmě mám své oblíbené stránky.

Také moc nikam nevolám a nepíšu a ono se mi to vrací. Jsou i víkendové dny, kdy mi nikdo nevolá a ani nepípne SMS za celý den. A takový den považuji za „blažený“. Jsem divnej a ti divní jsou systémem tolerováni, protože ten jim nerozumí, ale zároveň je nemá (úplně) ve své moci.

Dokážete si představit „spoutaného“ Jardu Duška? Já tak akorát v nějaké filmové či divadelní roli.