Ze zápisků polního maršála Alberta Kesselringa jednoznačně vyplývá, že Hitlerova politika založená na rasismu se nevyplatila, a to v obludně velkých rozměrech.
Ze zápisků polního maršála Alberta Kesselringa jednoznačně vyplývá, že Hitlerova politika založená na rasismu se nevyplatila, a to v obludně velkých rozměrech. Tak například v roce 1941 žádal polní maršál von Reichenau, aby byly zformovány běloruské a ukrajinské divize. Hitler si jinak Reichenaua velmi vážil i jeho názorů, což byla spíše vzácnost, nicméně v tomto případě polního maršála odmítnul. Tyto divize by jinak podle Reichenaua disponovaly vysokou bojovou morálkou, protože se jejich vojáci toužili osvobodit od bolševiků za každou cenu. Jak Kesselring vzpomíná, Hitlerovo rozhodnutí bylo motivováno hlavně Hitlerovým pohrdáním „podrasou“ z východní Evropy a tyto divize pak právě na východní frontě chyběly. Lze uvažovat i tak, že rasová ideologie se nevyplatila ani naopak, protože z opačného konce zaslepovala Hitlera v tom smyslu, že v tu dobu věřil, že jako zástupce vyšší rasy je nadřazen Napoleonovi a to i přesto, že se neúčastnil bitev a jeho taktické vedení způsobovalo více škod, než užitku. Tento Hitlerův blud lze demonstrovat na mnoha příkladech, nicméně jako ten největší z první poloviny války, by šlo považovat odklonění útoku na Moskvu. O zmíněném odklonu jsou shodně jeho později přeživší maršálové přesvědčeni, že je stál vítězství na východní frontě. Ano, Hitler nechtěl opakovat Napoleonovu „chybu“ z roku 1812, nicméně Moskva v roce 1941 měla úplně jiný strategický význam. V roce 1941 byla totiž řídícím centrem a také průmyslovou oblastí. Navíc Stalin nevládnul nade vším jako car Alexandr a potřeboval velký řídící aparát, neboť přestože byl Stalin diktátor, Rusko a armády byly prostě už příliš velké na vedení jedním člověkem. Kesslering ve svých pamětech přísahá, že Moskva by byla dobyta, vše bylo již připraveno, vojáci Wermachtu by si na chvíli odpočinuli a velmi by se zkomplikovalo řízení přísunu posil z dalekého východu.
Druhým argumentem, opět z druhého konce tyče rasismu je pak moje přesvědčení, že Hitler ve skutečnosti v roce 1940 nechtěl Británii dobýt, nicméně toužil s ní jako s „rasově bratrskou“ zemí uzavřít mír. Moje přesvědčení zakládám na zápiscích jmenovaného maršála, který tvrdí, že nejde jinak vysvětlit částečnou demobilizaci Třetí říše ihned po uzavření míru s Francií, o které se moc nemluví. Zároveň to jde teoreticky dokázat ledabyle připravovanou a neustále odkládanou operací Lvoun. A nakonec, vůbec samotný krok k napadení Sovětského svazu byl pak motivován Hitlerovým přesvědčením, že mír s Británií bude uzavřen tak, že padne Sovětský svaz – to zaznělo na poradě generálů, na které Hitler poprvé záměr otevřít druhou frontu oznámil.
Příkladů, jak moc se ve válce Hitlerovi jeho rasová ideologie nevyplatila a kde všude mu prohrávala bitvy a celá tažení lze najít ještě mnohem více, nicméně na východní frontě byla asi nejviditelnější. S trochou vtipu a nadsázky by snad možná šlo říct, že kdyby Hitler nebyl rasista, mohl válku ve skutečnosti snad i vyhrát, nicméně na druhou stranu, pokud by netrpěl rasistickou ideologií, k žádné by vlastně ani nemuselo dojít.
