" Chcete szkuzsit?" ptá se naturizovaný Frantík českého "gastronauta",
který po čuchu přišel za delikátními sýry na francouzský Festival
chutí. Na talíři natenko nakrájený, lososově růžový pršut a
oranžový vodní meloun připomínající šišaté zapadající slunce.
- To všechno je rajská zahrada pro smysly propadající se až někam do měkké výstelky absolutní libosti. Když se však nasytí, je třeba hledat potravu pro mysl. A trh je na pozorování lidí ideální místo.
Používám metodu, kterou jsem vynašel kdysi v Paříži, a kterou jsem pojmenoval "nezúčastněné zevlování". Je to má ležérnější a inverzní verze klasické antropologické metody "zúčastněného pozorování", při níž se člověk snadněji stane součástí pozorované skupiny. A nebo se naopak stáhnu jako rak poustevník do ulity a z odstupu pozoruji, jak jí lidi šneky po burgundsku.
V případě šneků se totiž na talíři potkává chuťový základ vkusu a jeho sociální kategorie vnímání. Pozoroval jsem tak "obyčejné české človíčky", kteří rukama jako chapadly obmotávaly konsternovaného Frantíka pro opakované ochutnávky všeho možného, co alespoň trochu připomíná to, co znají z chlebíčkových mejdanů a je to zadarmo. Na konfitovaného holuba si tato "holubí letka" netroufla, stánek se šneky nejistě obkroužila, aby poté utrousila něco peprných poznámek o žabožroutech a o tom, že si nebudou kazit chuť něčím, co je "hogo fogo".
A nebo jsem naopak viděl krásnou dívku, která si před rodiči distingovaně strkala šneky do úst obkroužených rtěnkou L´oréal Paris. Asi jí dalo poměrně snobskou práci předstírat, jak jí tato delikatesa "vyšší společnosti" chutná, protože jakmile se rodiče pohledem odvrátili, propadla na první pohled neklamnému biologickému znechucení. Šneky - již méně distingovaně - zvrátila z oněch malinově červených úst.
Podobně jako kdysi začal vycházet módní magazín Marie Claire s myšlenkou demokraticky zprostředkovat "krásu dostupnou pro všechny", je dnes možné podobné tendence pozorovat na poli chuti.
K zdolání vertikální stěny postavené mezi kuchtíkem Babicou a elitními gastronomy však často brání konzervativní vkus i méně naditá peněženka, a tak marketing přišel na chuť ochutnávkám z "vysoké kuchyně" za lidovku.
Předpokládá se totiž, že dnes si už nikdo nebude hrát s "kaviárem" z obarvených jiker rybky nízkého rangu na barony.
Pro jistotu se však zdolávání této stěny sichruje i ve směru horizontálním, a tedy často roztodivným přichucováním lidem všeobecně známých a dostupných potravin a nápojů. A tak si dnes můžeme dát i uzenku s příchutí chilli a medu od berlínského řezníka Büngera,belgickou čokoládu s pepřem, kmínem či šípkem a zapít to třeba japonskou, okurkou dochucenou "Pepsi colou".
Tímto způsobem se rozšiřuje jazyková "mapa chutí", které mají na první pohled společného tolik, co slovanské a ugrofinské jazyky. Ale je jen otázkou času, kdy si každý opravdu vychutná to, na co má "dle svého vkusu" chuť.
Připomíná to sílící a expandující impérium chuti, které hledá stále nová a nová nedobytá území na něčem tak malém, jako je plocha s chuťovými pohárky.
Bez ohledu na mapu nám klade na jazyk "cizí chutě", které si časem přisvojíme a vezmeme za své. Mnohem snádněji, nežli to bylo v případech, kdy si musel podrobený národ osvojit jazyk jeho dobyvatele.
