Zmatení jazyků a impérium chuti

" Chcete szkuzsit?" ptá se naturizovaný Frantík českého "gastronauta", který po čuchu přišel za delikátními sýry na francouzský Festival chutí. Na talíři natenko nakrájený,  lososově růžový  pršut a  oranžový vodní meloun připomínající šišaté zapadající slunce.

- To všechno je rajská zahrada pro smysly propadající se až někam do měkké výstelky absolutní libosti. Když se  však nasytí, je  třeba hledat potravu pro mysl.  A trh je na pozorování lidí ideální místo.

Používám  metodu, kterou jsem vynašel kdysi v Paříži, a kterou jsem pojmenoval "nezúčastněné zevlování".  Je to má ležérnější a inverzní verze klasické antropologické metody "zúčastněného pozorování", při níž se člověk snadněji stane součástí pozorované skupiny. A nebo se naopak  stáhnu  jako rak poustevník do ulity  a z odstupu  pozoruji, jak jí lidi šneky po burgundsku.

V případě šneků se totiž na talíři  potkává chuťový základ vkusu a jeho sociální kategorie vnímání.  Pozoroval jsem tak "obyčejné české človíčky", kteří rukama jako chapadly obmotávaly konsternovaného Frantíka pro opakované ochutnávky všeho možného, co alespoň trochu připomíná to, co znají z chlebíčkových mejdanů  a je to zadarmo.  Na konfitovaného holuba si tato "holubí letka" netroufla, stánek se šneky nejistě obkroužila, aby poté utrousila něco peprných poznámek o žabožroutech a o tom, že si nebudou kazit chuť něčím, co je  "hogo fogo".

A nebo jsem naopak viděl krásnou dívku, která si před rodiči distingovaně strkala šneky do úst obkroužených rtěnkou L´oréal Paris. Asi jí dalo poměrně snobskou práci předstírat, jak jí tato delikatesa "vyšší společnosti" chutná, protože jakmile se rodiče pohledem odvrátili, propadla na první pohled neklamnému biologickému znechucení.  Šneky - již méně distingovaně - zvrátila z oněch malinově červených úst.

Podobně jako kdysi začal vycházet módní magazín Marie Claire s myšlenkou demokraticky zprostředkovat "krásu dostupnou pro všechny", je dnes možné podobné tendence  pozorovat na poli chuti.

K zdolání vertikální stěny postavené mezi kuchtíkem Babicou a elitními gastronomy však často brání konzervativní vkus i méně naditá peněženka, a tak marketing přišel na chuť ochutnávkám z "vysoké kuchyně" za lidovku.

Předpokládá se totiž, že dnes si už nikdo nebude hrát s "kaviárem" z obarvených jiker rybky nízkého rangu na barony. 

Pro jistotu se však zdolávání této stěny sichruje i ve směru horizontálním, a tedy často roztodivným přichucováním lidem všeobecně známých a dostupných potravin a nápojů.  A tak si  dnes můžeme dát  i uzenku s příchutí  chilli  a medu od berlínského řezníka Büngera,belgickou čokoládu s pepřem, kmínem či šípkem a zapít to třeba japonskou, okurkou dochucenou "Pepsi colou".

Tímto způsobem se rozšiřuje jazyková "mapa chutí", které mají na první pohled společného tolik, co slovanské a ugrofinské jazyky. Ale je jen otázkou času, kdy si každý opravdu vychutná to,  na co má "dle svého vkusu" chuť. 

Připomíná to sílící a  expandující impérium chuti, které hledá stále nová a nová nedobytá území na  něčem tak malém, jako je plocha s chuťovými pohárky.

Bez ohledu na mapu nám klade  na jazyk "cizí chutě", které si časem  přisvojíme a vezmeme za své. Mnohem snádněji, nežli to bylo v případech, kdy si musel podrobený  národ osvojit jazyk jeho  dobyvatele.