Pod hladinou

Hukot lokomotivy, chlad na spáncích, oprýskaný bok pramice, dluhy nesplněných úkolů  a  mžitky slunce před očima, které se leskem podobají šupinám perlínů.  To vše mi prolétne hlavou, nežli proletím sloupem hladiny a nataženými prsty se sotva dotknu dna, abych si ze zvyku stačil nabrat trochu písku.

tabor.cz

Loďka balancuje  na hladině husté a zbarvené jako brokolicová polívka, do níž se noří cejni jako stříbrné lžičky. Něžné rameno zátoky , o nějž se mužně  opírá -jako tvář Clinta Eastwooda  rozbrázděná-  skála "u Rytíře".   Vím, do čeho skáču, přestože dvakrát neskočím do stejné  "řeky" ;   je to pro mě dobrý způsob, jak si schladit hlavu, ukrást něco cenného ze dna a nedostat při tom přes prsty. Dělám to už několik let a zatím mě tato záliba -"přejít Jordán" na červenou - nepřešla.

Nikdy mi ale za nehty nezůstala ze dna opravdová perla; naopak  jsem si  jednou roztrhl břicho palce o hřbetní ploutev  kapra.  Hérakleitos, potapěč délský, s tím měl jistě svou zkušenost, když prohlásil, že ti,  kdo hledají zlato, "prosévají" mnoho země  a nacházejí  málo.

Letos jsem se však zřejmě odpoutal a odrazil silněji nežli dříve.  Proťal jsem masu vody  jako dranžírovák   a zalétl  jako dláto hluboko do malty stratosféry. Nepřišlo mi podivné, že jsem sám sebe uviděl na dně jako dítě, kterak hladím po břiše latimérie podivné. Mé osobní vzpomínky unášel v písčitých vírech spodní proud a ty se mísily s  evoluční historií nejstarší vodní  nádrže ve střední Evropě  (1492) nevypuštěné od roku 1830.   

Nechal jsem dole závaží a rozhodl se vyplout na hladinu. Duše si potřebovala odfouknout. Nestačil mi dech a nebo jsem si dole řekl, že jsem se přece jen zahloubal až příliš. Údolní nádrž se mi změnila v Léthé, řeku zapomění a já se rozhodl plout po její hladině a nazírat svět v jeho povrchu, neskrytosti a očividnosti( Alétheia). Stal jsem se hluboce povrchním.

Levá, pravá. Odsekávám tempy vodu jako sekáčkem na led v pravidelném rytmu metronomu jako agresivní akvabela. Držím zuby nehty  kurs směrem na protější plovárnu. Vystoupím na břeh impresivně jako James Bond v těžké kocovině a  ze zalehlých uší vyklepám tajemné hučící wuuůůů. Z trafiky na mě upřeně zírá Miss July zatavená v Playboyi. Každý plátek hledá dívku léta. Čísi chlapec na mě chrstne ulepenou růžovobílou zmrzlinu. U kiosku fronta jako kráva. Dříve celý život rozesmátá J. na mě valí chmury o tom,  jak je ten život těžký a jak přišla o všechny  iluze. Vše zdá se býti stejné, s roky se obměňují jen plavky, těla  a vkus.  

Padne hodina. Sedím na břehu a shledávám, že má "jordánská tělěsná očista" má na sobě očividné  skvrny. Ani nevím,  kolik v té zmrzlině bylo smetany sebrané po povrchu. Hlava mi pomalu tráví porci  zažitého.

Pozoruji, že  rybáři opodál  berou na zprávy Blesku vážně jako hrom. Nad hlavou se mi začínají kupit bouřková mračna a dodávají mi blažený pocit z letoštního léta.

Pocit, že bych raději zase na chvíli zmizel pod hladinou.

MJ