Minotaurus a kopačák

"Tak támhle..." Zaklonil jsem hlavu a slunce uviděl tak vysoko, kam by se nedokázal vyšplhat ani ten nejzdatnější orangutan.

Stačilo ukázat, protože více jsem v tu chvíli stejně nerozuměl. Měkké oranžové nádechy vdechlo slunce i jinak ostré rzi škunerů kolíbajících se na moři poeticky jako Opilé koráby, jako rybářské naducané kačeny, které marně čekají na rybí tah.

-    Šel jsem po hraně příměstské pláže, nohy se mi zaplétaly do nánosů  naplavených řas a někde v dáli,  na koncích mých řas, se jako přelud  třpytila portugalská pevnost v Asilahu.

V písku bylo namleté a obroušené sklo, které vypadalo jako smaragdy.  Sundal jsem si sandály a  šel  bos, abych vnímal tvárnost písku, lechtavé a dotíravé vylévající se moře. Jako "panenky Marie" do něj vstupovaly zaslepené musulmanské ženy zabalené  v hábitech připomínajících  batikovaná prostěradla s malým otvorem ponechaným pro oči.  Nepřišly prát špinavé prádlo či peníze; jen si osvěžit své tradice. V  lomeném lesku světla však vypadaly, že se procházejí po hladině jako Ježíšovy vodoměrky.

Bam. Tlumená rána uzemnila atmosféru a mně k noze přilít´ balon jako oloupaný a shnilý pomeranč. A v tu ránu další. Ten mě naštěstí minul, ale  jak jsem se blížil blíže hradbám, tím více Marokánců honilo mičudu a  když jim to ulítlo z nohy, vypadalo to,  že pevnost ostřelují.

Podíval jsem se, ke kterému z nich míč  patří. V dobré křesťanské víře jsem jej nakopl. Meruna však letěla  obdařena takovou ránou a  falší, že  přeletěla nejen onen hlouček čutálistů, pás příměstské pláže, ale  vítr jí  nakonci načechral tak, že za sebou nechala i vysoké  valy  hradby a dopadla přímo ....

"Dejte mi jich asi tak půl kila." Pomalu a po jedné je  trhovec na hvězdicovitém  náměstí přesýpal z pletené  ošatky  do úhledného  papírového kornoutu. Přišlo mi, že  meruňky přijdou na cestě městem k chuti; lehká krmě, která není závažím.

Slabě doutnající uličky mediny, světlo, které vdechuje tvářím, které neznám,  nádech doutníkového kouře. Někteří snědí, co si na trhu zakoupí, také rovnou snědí; ostatní po desítkách vyhasínají  obtěžkáni  zbožím na konci paprsčitých ulic směrem ke svým domovům. 
 
 
Pomalu, ale jistě, se sám v sobě  rozplývám jako čokoládová  zmrzlina na jazyku.   Zapomínám na sebe, na své kogitující ego, ale o to více vzpomínám na Descarta, který napsal starému Balzacovi: " Denně mi procházka ve změti lidského davu dopřává stejně volnosti a odpočinku, jako vám skýtají vaše stromořadí."

Zastavím se na čas až v místě, kde odvrácenou  stranu  opevnění nemilosrdně bičuje oceán, krvavě rudé skály ční zde  jako číhající šelmy a  ve vzduchu pod skomírajícím sluncem sviští třpytky rybářů nahazované do zubatých čelistí  barakud.

Ohlédnu se zpátky do města. Vydám se  zpět do nitra hradeb,   tak pracně vystavěných před dotírající africkou divočinou a stejně divokými nájezdy dobyvatelů moří.

Tady jsem v bezpečí. V nepřehlédném labyrintu ulic, v němž zahlédl jsem  její oči  barvy lískových ořechů;  v místě, kde se mi obrátilo nebe vzhůru nohama a meruňky jsou zvící kopacího  míče.

Tady  jsem v bezpečí.  Ve spleti nití Ariadny;  v místě,  kde mě žerou Sartrovy mouchy, k lehké svačince požírá Minotaurus,  a přesto mám někde  v břiše naplňující  pocit, že  tady mě nestravuje čas.
MJ