"Tak támhle..." Zaklonil jsem hlavu a slunce uviděl tak vysoko, kam by se nedokázal vyšplhat ani ten nejzdatnější orangutan.
Stačilo ukázat, protože více jsem v tu chvíli stejně nerozuměl. Měkké oranžové nádechy vdechlo slunce i jinak ostré rzi škunerů kolíbajících se na moři poeticky jako Opilé koráby, jako rybářské naducané kačeny, které marně čekají na rybí tah.
- Šel jsem po hraně příměstské pláže, nohy se mi zaplétaly do nánosů naplavených řas a někde v dáli, na koncích mých řas, se jako přelud třpytila portugalská pevnost v Asilahu.
V písku bylo namleté a obroušené sklo, které vypadalo jako smaragdy. Sundal jsem si sandály a šel bos, abych vnímal tvárnost písku, lechtavé a dotíravé vylévající se moře. Jako "panenky Marie" do něj vstupovaly zaslepené musulmanské ženy zabalené v hábitech připomínajících batikovaná prostěradla s malým otvorem ponechaným pro oči. Nepřišly prát špinavé prádlo či peníze; jen si osvěžit své tradice. V lomeném lesku světla však vypadaly, že se procházejí po hladině jako Ježíšovy vodoměrky.
Bam. Tlumená rána uzemnila atmosféru a mně k noze přilít´ balon jako oloupaný a shnilý pomeranč. A v tu ránu další. Ten mě naštěstí minul, ale jak jsem se blížil blíže hradbám, tím více Marokánců honilo mičudu a když jim to ulítlo z nohy, vypadalo to, že pevnost ostřelují.
Podíval jsem se, ke kterému z nich míč patří. V dobré křesťanské víře jsem jej nakopl. Meruna však letěla obdařena takovou ránou a falší, že přeletěla nejen onen hlouček čutálistů, pás příměstské pláže, ale vítr jí nakonci načechral tak, že za sebou nechala i vysoké valy hradby a dopadla přímo ....
"Dejte mi jich asi tak půl kila." Pomalu a po jedné je trhovec na hvězdicovitém náměstí přesýpal z pletené ošatky do úhledného papírového kornoutu. Přišlo mi, že meruňky přijdou na cestě městem k chuti; lehká krmě, která není závažím.
Slabě doutnající uličky mediny, světlo, které vdechuje tvářím, které neznám, nádech doutníkového kouře. Někteří snědí, co si na trhu zakoupí, také rovnou snědí; ostatní po desítkách vyhasínají obtěžkáni zbožím na konci paprsčitých ulic směrem ke svým domovům.
Pomalu, ale jistě, se sám v sobě rozplývám jako čokoládová zmrzlina na jazyku. Zapomínám na sebe, na své kogitující ego, ale o to více vzpomínám na Descarta, který napsal starému Balzacovi: " Denně mi procházka ve změti lidského davu dopřává stejně volnosti a odpočinku, jako vám skýtají vaše stromořadí."
Zastavím se na čas až v místě, kde odvrácenou stranu opevnění nemilosrdně bičuje oceán, krvavě rudé skály ční zde jako číhající šelmy a ve vzduchu pod skomírajícím sluncem sviští třpytky rybářů nahazované do zubatých čelistí barakud.
Ohlédnu se zpátky do města. Vydám se zpět do nitra hradeb, tak pracně vystavěných před dotírající africkou divočinou a stejně divokými nájezdy dobyvatelů moří.
Tady jsem v bezpečí. V nepřehlédném labyrintu ulic, v němž zahlédl jsem její oči barvy lískových ořechů; v místě, kde se mi obrátilo nebe vzhůru nohama a meruňky jsou zvící kopacího míče.
Tady jsem v bezpečí. Ve spleti nití Ariadny; v místě, kde mě žerou Sartrovy mouchy, k lehké svačince požírá Minotaurus, a přesto mám někde v břiše naplňující pocit, že tady mě nestravuje čas.
MJ
