Kirké s nůžkama

Hongkong. Dynamický tep města, souhra skla a ocele.  Čtvrť Central, která mi ze všeho nejvíce připomínala Downtown New Yorku. V kaňonech mrakodrapů zasekané parfumerie, restaurace a dech exotiky. Heung-gáwng. Voňavý přístav...

Tohle všechno platilo do chvíle, nežli jsem zbloudil v úzkých uličkách a s hladovýma očima  vstoupil do lidové stravovny Lin Heung (Vonící lotos).

Hned mezi futry si málem rozbiju držku na vycintaném Oolongu a do obličeje mi zavane „vůně“ drštěk, vnitřností a vepřového. Nejdříve si  připadám tak trochu jako Leopold Bloom; syn maďarského Žida, který sem došel po čuchu, protože měl nezřízený apetit na vepřové ledvinky.

Jenomže čím více v této kulinářské  sluji trávím času, má chuť se prudce zmenšuje. Žaludek se obrací jako přesýpací hodiny a není to příliš k podivu. Je to koneckonců orgán, který vyhodnocuje estetický vkus a zažívání. Abych nepřekážel, posadí mě personál ke kulatému stolu, jemuž předsedá kmet s řídkými sumčími vousky.

Protože vypadá jako  karikatura holywoodského mistra kung -fu, nechci se příliš vzpouzet. Usrknu zeleného čaje  a co nejrychleji se snažím proniknout do principu oběhu napařených bambusových misek s podivnými vrásčitými knedlíčky.

Yum cha, jak se tenhle tradiční  jídlobřad jmenuje, původně pochází z jihočínské provincie Guangdong a jeho smyslem je odpočinek při společném „ochutnávání čaje“. Kantonsky neumím, vyposunkovat objednávku "knedlíčků plněných krevetami" není právě snadné, a mám pocit, že k obřadnému odpočinku by mi v té chvíli nepomohl ani hůlkami nabíraný Lexaurin.

Asi po čtvrthodině usilovné pantomimy konečně dokončím objednávku a Mistr mě odmění všechápajícím  pokýváním hlavy. Čekám, že přidá nějaké filosofické moudro, kterému bych rozuměl,  ale naštěstí se tak nestane.

Očima bloudím po místnosti, podvědomě hledám východ,  nitra lidí a vnitřnosti zvířat se mi ztrácí v rýžové páře. Prošmejdím skryté kouty, které odhalí  vnitřní uspořádání podniku v celé své odpudivé kráse. V duchu si říkám: nejsem přece prase, abych tohle jedl. Hlady již zřejmě nevidím,  protože se znovu posadím  k "rodinnému stolu".

K bdělosti mě záhy probudí vlhká pára, která mi olízne rameno. Podívám se úkosem nad sebe a spatřím "kouzelnici Kirké". Nůžkama z Papíráku mi  na talířek nastřihává  vepřové vnitřnosti. Chci  se  rychle zvednout a odejít od stolu, ale všimnu si, že  pohled Mistra probleskne v otcovsky káravý  výraz. Posadím se  zpátky na židli a  v tu chvíli mám pocit, že se moje nitro obrátí dočista naruby...

MJ