Hongkong. Dynamický tep města, souhra skla a ocele. Čtvrť Central, která mi ze všeho nejvíce připomínala Downtown New Yorku. V kaňonech mrakodrapů zasekané parfumerie, restaurace a dech exotiky. Heung-gáwng. Voňavý přístav...
Tohle všechno platilo do chvíle, nežli jsem zbloudil v úzkých uličkách a s hladovýma očima vstoupil do lidové stravovny Lin Heung (Vonící lotos).
Hned mezi futry si málem rozbiju držku na vycintaném Oolongu a do obličeje mi zavane „vůně“ drštěk, vnitřností a vepřového. Nejdříve si připadám tak trochu jako Leopold Bloom; syn maďarského Žida, který sem došel po čuchu, protože měl nezřízený apetit na vepřové ledvinky.
Jenomže čím více v této kulinářské sluji trávím času, má chuť se prudce zmenšuje. Žaludek se obrací jako přesýpací hodiny a není to příliš k podivu. Je to koneckonců orgán, který vyhodnocuje estetický vkus a zažívání. Abych nepřekážel, posadí mě personál ke kulatému stolu, jemuž předsedá kmet s řídkými sumčími vousky.
Protože vypadá jako karikatura holywoodského mistra kung -fu, nechci se příliš vzpouzet. Usrknu zeleného čaje a co nejrychleji se snažím proniknout do principu oběhu napařených bambusových misek s podivnými vrásčitými knedlíčky.
Yum cha, jak se tenhle tradiční jídlobřad jmenuje, původně pochází z jihočínské provincie Guangdong a jeho smyslem je odpočinek při společném „ochutnávání čaje“. Kantonsky neumím, vyposunkovat objednávku "knedlíčků plněných krevetami" není právě snadné, a mám pocit, že k obřadnému odpočinku by mi v té chvíli nepomohl ani hůlkami nabíraný Lexaurin.
Asi po čtvrthodině usilovné pantomimy konečně dokončím objednávku a Mistr mě odmění všechápajícím pokýváním hlavy. Čekám, že přidá nějaké filosofické moudro, kterému bych rozuměl, ale naštěstí se tak nestane.
Očima bloudím po místnosti, podvědomě hledám východ, nitra lidí a vnitřnosti zvířat se mi ztrácí v rýžové páře. Prošmejdím skryté kouty, které odhalí vnitřní uspořádání podniku v celé své odpudivé kráse. V duchu si říkám: nejsem přece prase, abych tohle jedl. Hlady již zřejmě nevidím, protože se znovu posadím k "rodinnému stolu".
K bdělosti mě záhy probudí vlhká pára, která mi olízne rameno. Podívám se úkosem nad sebe a spatřím "kouzelnici Kirké". Nůžkama z Papíráku mi na talířek nastřihává vepřové vnitřnosti. Chci se rychle zvednout a odejít od stolu, ale všimnu si, že pohled Mistra probleskne v otcovsky káravý výraz. Posadím se zpátky na židli a v tu chvíli mám pocit, že se moje nitro obrátí dočista naruby...
MJ
