Ijáček

Zahlédl jsem ho na obzoru , jak vesele poskakoval na natřásajících se kopytech rozmrzelého oslíka, který mohl z fleku alternovat přítele medvídka Pú.  Frajeřil jen tak bez "řidítek" a pak scupital dolů " z hůry" , aby nás navedl na správnou cestu   soutěskou Wadi Quelt.

Přiblížil k sobě ukazováky a něco nesrozumitelného zahýkal. Zpočátku to působilo směšně: blahoslavení chudí duchem, pomyslel jsem si. On se jen   snažil ukázat  pozdější spojení spodní i vrchní cesty, po které jsme se měli vydat.

Na úzké pěšině průsmyku mu při nasedání utekl osel -  on na něj bezmocně hýkal a napřahoval rukama. Stejně tak v případě, když se snažil bezvýsledně přivolat mnicha, žijícího zde ve skalním dómu v odlehlé askezi. Přesto nás snaživě prováděl po horských  "duchovních výšinách" a prostřednictvím oné "symbiózy" s oslem ukazoval, jak se ve skutečnosti spájí "nízké" a "vysoké", "směšné" a "dojemné". 

Později se ukázalo, že nic jiného dělat nemohl, protože byl hluchoněmý.

Vzhůru vedou různé cesty. I na těch nejobyčejnějích z nich, vedoucích Svatou zemí, může člověk - pokud k nim není slepý -   spatřit odlesk toho, k čemu se zde upínají tři monoteistická náboženství. 

Tak jako cestou horskou soutěskou údolím stínů smrti

křížovou cestou, Via Dolorosa

při výstupu na horu Tábor

skokem do neznámých hlubin z hradeb Akka

procházkou v 18.století ortodoxní židovské čtvrti Jeruzaléma, Mea Šearim

při konverzaci, cestou na Chrámovou horu při bezvýsledném čekání ve frontě až ji opustí Bill Clinton

podél pláže v Tel-Avivu

na arabském súku v Jeruzalémě

na ulici Nazaretu

ve vodách Jordánu

Galilejského jezera

při západu slunce

z bezpečí pevnosti Massady

při dívčím přechodovém rituálu Bat-Micva

pohledem do fantaskní pouštní krajiny

vznášením se v Mrtvém moři

při rybolovu 

v cestách příběhů zapsaných vráskami do tváří

v unášivém vanutí  ducha v Golanských výšinách.

MJ