Zahlédl jsem ho na obzoru , jak vesele poskakoval na natřásajících se
kopytech rozmrzelého oslíka, který mohl z fleku alternovat přítele medvídka Pú. Frajeřil jen tak bez "řidítek" a pak
scupital dolů " z hůry" , aby nás navedl na správnou cestu soutěskou
Wadi Quelt.
Přiblížil k sobě ukazováky a něco nesrozumitelného zahýkal. Zpočátku to působilo směšně: blahoslavení chudí duchem, pomyslel jsem si. On se jen snažil ukázat pozdější spojení spodní i vrchní cesty, po které jsme se měli vydat.
Na úzké pěšině průsmyku mu při nasedání utekl osel - on na něj bezmocně hýkal a napřahoval rukama. Stejně tak v případě, když se snažil bezvýsledně přivolat mnicha, žijícího zde ve skalním dómu v odlehlé askezi. Přesto nás snaživě prováděl po horských "duchovních výšinách" a prostřednictvím oné "symbiózy" s oslem ukazoval, jak se ve skutečnosti spájí "nízké" a "vysoké", "směšné" a "dojemné".
Později se ukázalo, že nic jiného dělat nemohl, protože byl hluchoněmý.
Vzhůru vedou různé cesty. I na těch nejobyčejnějích z nich, vedoucích Svatou zemí, může člověk - pokud k nim není slepý - spatřit odlesk toho, k čemu se zde upínají tři monoteistická náboženství.
Tak jako cestou horskou soutěskou údolím stínů smrti
křížovou cestou, Via Dolorosa
při výstupu na horu Tábor
skokem do neznámých hlubin z hradeb Akka
procházkou v 18.století ortodoxní židovské čtvrti Jeruzaléma, Mea Šearim
při konverzaci, cestou na Chrámovou horu při bezvýsledném čekání ve frontě až ji opustí Bill Clinton
podél pláže v Tel-Avivu
na arabském súku v Jeruzalémě
na ulici Nazaretu
ve vodách Jordánu
Galilejského jezera
při západu slunce
z bezpečí pevnosti Massady
při dívčím přechodovém rituálu Bat-Micva
pohledem do fantaskní pouštní krajiny
vznášením se v Mrtvém moři
při rybolovu
v cestách příběhů zapsaných vráskami do tváří
v unášivém vanutí ducha v Golanských výšinách.
MJ
