Hoře z moře

“Vykloněn přes ochoz pozoruji příboj, hladina květin němě zvířena,” zapsal jsem si do deníku v době, kdy jsem poprvé v životě stál na portugalském mysu sv. Vincenta. Tento nejjihozápadnější  výběžek starého kontinentu kdysi  představoval  středověký konec světa, finis terrae. Na bouřlivé hladině  Atlantiku se volně a  unášivě vznášela hrst  utrhaných květů. Celý ten obraz  působil až hypnoticky. Jako otevřená Kniha neklidu.

maritime museum

Vzpomínám si, že tady  jsem se začal učit číst moře. Vpíjel jsem se  očima  do jeho sytě indigového inkoustu a otáčel  jeho nové a nové stránky jako ve slabikáři portolánových map:

Na bíle křídové pláži  v Nazaré se oceán  vyléval na břeh pomalu, jako když kočka líže mlíko z misky  a jen pár kapek vyšplíchne přes okraj. Osmělili jsme se a vešli  dovnitř  s odevzdanou  důvěrou,  spolu s níž  vcházejí  křesťané do Jordánu.  Netrvalo však  dlouho  a tahle předoucí micka se proměnila ve řvoucí nelítostnou šelmu, která nás  zabalila do vln jako kuře v KFC do Twisteru. Roztrhala , pohltila, obrátila vnitřnosti  a  bez soucitu vyplivla.

Stáli jsme na břehu, popadali dech a téměř s posvátnou úctou se dívali za sebe na běsnící živel v barvách podebraného monoklu, ze kterého jsme se tak tak vyškrábali. S hlavou lehce  přichýlenou k rameni si ležérně vyždímala dlouhé vlasy stočené  do vánočky a odlepila  triko od těla. Obrátil jsem zrak  na své rameno. Za pár let jsem stejným ohlédnutím zjistil,  že tehdy se mi moře nadosmrti  zažralo pod kůži rozedřenou  pískem   jako nefalšovaná námořnická kérka.

Kus níže,  za  Cascais,  už jsem se vydržel dlouze a  bez hnutí mysli  dívat do chřtánu pekla  (Boca do Inferno).  Příbojem  vymletá  skaliska  se nacházejí  v místě,  kde svou smrt inscenoval slavný mág  Aleister Crowley. V tu chvíli jsem měl duši  na povrchu zdrsnělou a roztočenou jako brusný fíbrový disk.

Povážlivě měknout a  obrušovat   se začala až na jihu, na  pobřeží  Algarve. Seděli jsme tehdy  na  terase visunuté v moři a já jsem pozoroval zvláštně třpytící se rysku vytvářející předěl obzoru. Tehdy jsem - jako původem  “portugalský Jihočech” - doslova  zjihl.  Z moře mě zaplavilo typické portugalské saudade, stav mysli, v němž se mísi malomyslnost i touha, štěstí i melancholie:

“Duše tvé se zmocňuje zvláštní tesknota, divný pocit, který podle mého vědomí z českého kmene mají pouze Jihočeši a který je úhelným kamenem jejich psychologie. Pocit, který, když se dostaví, prsa tíží a svírá, srdce hrozí se v kusy roztrhat, a přitom přece naplňuje niternou, duchovní blažeností,” píše pateticky, ale výstižně  Josef Holeček v kronice Naši.

Díval jsem se beze slova na obzor a když se na něm dlouho  neukázaly karavely naložené zlatém a cizokrajným  kořením, vrátil jsem se na zem a nostalgii zaplašil  portským a treskou vychladnutou na talíři.

Avšak ještě dnes, v okamžicích, kdy nevím kudy kam, přivírám oči a  v duchu  stojím  zpátky na mysu sv. Vincenta. Cítím jako tehdy ostrou vůni soli,  před sebou  vidím volný obzor a čekám na  příznivý vítr, který mi “hoře z moře” pošle do plachet...

(z volného cyklu Smutné stropy http://www.josephy.cz/smutne-stropy/)                                                                                                    MJ